Od jemnosti k dravosti, Beth Hart

Beth Hart je zpěvačka s výjimečným hlasem. Hlasem z rodu velkých bluesových a sólových div, jako byla třeba Bessie Smith, “velká matička” Thorton(ová) nebo poněkud blíže současnosti Janis Joplin. Hart si svou kariéru buduje postupně od druhé poloviny devadesátých let (průlomem byla deska Screamin’ for My Supper a také dvoualbová spolupráce s kytaristou Joem Bonamassou) a novinka Fire on the Floor je její desátou položkou ve studiové diskografii.

Fire on the Floor je až neuvěřitelně vyrovnaná kolekce. Dvanáctka písniček se pohybuje od zakouřené jazzové atmosféry otvíráku Jazz Town přes rozervaná blues (Love Is a Lie) a tvrdě rockové kusy (Baby Shot Me Down) až ke křehkým klavírním baladám, jako je předposlední Picture in the Frame. Posledně jmenovaná by mohla směle aspirovat na lamače rádiových playlistů - kvalitativně je několik tříd výše než to, co éter zaplňuje. A všechno jako by spojoval soul, žánr pevně zakořeněný v projevu Beth Hart, nikoliv však prvoplánově tlačený dopředu.

Zpěvačka je všech polohách jako doma. Posluchače strhává nečekanými přechody od jemnosti k dravosti, prociťuje každý tón, doslova se mazlí s melodií (Woman You’ve Dreaming Of). Je v tom i kus hereckého talentu, převzetí lyrického subjektu textu a jeho projekce na hudební základ, nikdy však nepřekročíme hranici směrem k únavné teatrálnosti, která odvádí pozornost od podstatných věcí. Poslední klíčovou proměnnou je tak doprovodná kapela, a i v tomto případě je na Fire on the Floor vše tak, jak má být. Beth Hart se podařilo vyhnout přepjaté instrumentaci a skladby staví na jednoduše vystavěné kapele s dominantním klavírem a přihrávající kytarou, která se ovšem umí patřičně ozvat.

Beth Hart dosahuje s deskou Fire on the Floor na vrchol své kariéry. Málokdy se podaří posluchačům předložit natolik vyvážené album, kterému navíc věříte každé slovo.