Články / Reporty

Od toho existuje funkce frontmana, ne?

Od toho existuje funkce frontmana, ne?

Adam Vlč | Články / Reporty | 11.11.2012

S The Pains of Being Pure at Heart to byla láska na první poslech. Možná trochu i pohled, protože jsem se s nimi seznámil díky videu k písni Everything with You, ve kterém se klávesistka Peggy Wang se svou kamarádkou (která sice nebyla členkou kapely, ale to jsem v danou chvíli nevěděl) fláká po městě, zachyceno retro osmimilimetrovou kamerou. Ale hlavní byla stejně hudba. Zamilovat se do hudby The Pains of Being Pure at Heart není takový problém – sladké, jednoduché, ale chytlavé melodie podbarvené kytarovým vazbením a umocněné střídáním hlasu hlavního zpěváka Kipa Bermana s lehce pisklavým falzetem Peggy Wang. Jasně, někdo by řekl neoriginální devadesátkový retro a měl by pravdu. Ale tak kouzelně udělané, že obměkčilo srdce nejednoho hudebního experta a sbíralo kladné ohlasy napříč internety. Druhé album Belong už sice netěžilo z momentu překvapení, ale A The Pains of Being Pure at Heart na něm rozvinuli svůj zvuk a ohlasy na něj byly taky slušné. Ani z mé strany už to nebylo stejné jako prvotní zamilování, spíše jakýsi přechod do usazeného, fungujícího vztahu. Živého shledání jsem se však přesto obával. Na raných koncertních videích totiž TPOBPAH působí jako skupinka zakřiknutých introvertů, což sice k jejich hudbě sedí, ale doufat v mimořádný koncertní zážitek se u podobných kapel moc nedá. A taky jsem měl za to, že jejich hudba bude fungovat spíše v menším a uzavřenějším prostoru, než je MeetFactory. Řekněme, že ideál by byla nějaká alternativní Sedmička, kde je vidět i ze zadních řad. Všechny obavy se však rozplynuly.

Prostor si zaslouží předskokan, kterým byl v tomto případě dné. Jméno dné jsem sice na upoutávkách na různé akce viděl napsáno mnohokrát, ale nikdy mě nenapadlo zjistit, co tenhle chlapík vlastně hraje. Ani před koncertem, jelikož o jeho supportu jsem se dozvěděl až tzv. na poslední chvíli. Ale popravdě, co vlastně hraje, nevím doteď. Celé to bylo bezesporu velmi experimentální. Jedna nebo dvě skladby připomenuly Former Ghosts či Xiu Xiu, ale dřív, než jsem si ho stihl zaškatulkovat, se posunul jinam. Je možné, že ve stísněném časovém prostoru nepředvedl všechny aspekty své současné tvorby, ale i kdyby tohle bylo to nejlepší, byla to slušná ukázka a bude zajímavé sledovat, kam se jeho projekt bude vyvíjet dál.

The Pains of Being Pure at Heart. Kde jsme to skončili? Ano, obavy se rozplynuly. Tak tedy, MeetFactory se ukázalo jako ideální prostor, návštěva dostatečně velká na to, aby to nebylo embarrasing, a hudebně to taky fungovalo. Což bylo ostatně jasné hned od prvních tónů druhé skladby Belong. O té se často hovoří, že jako by vypadla z repertoáru Smashing Pumpkins. No a to je přece jasná stadionová kapela. Perfektně fungovala i Higher Than the Stars, nakonec stejně jako starší věci z prvního alba. Těm dodali The Pains v živé podobě větší říz, takže to občas znělo jako by Sonic Youth hráli písničky Belle and Sebastian. Pořád nevím, jestli bych je chtěl vidět uprostřed letního odpoledne na nějaké větší festivalové scéně, ale v MeetFactory to bylo richtig. Co se další obavy týče... No, basák Alex Naidus a kytarista Connor Hanwick působili zakřiknutým dojmem, ale od toho existuje funkce frontmana, ve které na sebe Kip strhával veškerou pozornost (tedy společně s Peggy Wang, ale to je celkem jasné aneb dejte vedle sebe čtyři vyhublé bílé študáky a jednu éterickou Korejku).

Bylo vidět, že A The Pains of Being Pure at Heart se za dobu, co brázdí svět, otrkali a všechny aspekty koncertní show mají v malíku. Určitá introvertnost jim přeci jen zůstala. S proslovy do publika to rozhodně nepřeháněli, a když bylo po všem, jen plaše zamávali a odběhli. Jako stydlivá teenagerka, co zničehonic přeruší dlouhý polibek, prohlásí, že v jedenáct musí být doma, načež uteče dřív, než stihnete zareagovat. A vy tam jen stojíte a zasněně koukáte před sebe.

Info

The Pains of Being Pure at Heart (usa)
4. 11. 2012, MeetFactory, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...