Články / Recenze

Oddělen od neklidu (Pavel Kolmačka a Život lidí, zvířat, rostlin, včel)

Oddělen od neklidu (Pavel Kolmačka a Život lidí, zvířat, rostlin, včel)

Libor Staněk | Články / Recenze | 23.12.2018

Pavel Kolmačka (1962) patří bezesporu mezi nejvýznamnější autory své generace. Jeho první sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998) se nesly v „reynkovském duchu“, tedy ve spirituálně stylizované lyrice s příklonem ke všednímu záznamu skutečnosti. Ne nadarmo ho literární kritik Jiří Trávníček v tomto raném období označil za metafyzického venkovana. V další sbírce Moře (2005) Kolmačka vsadil na intimnější a civilnější polohu básnictví, ve kterém vyčnívalo především téma rodičovství. Určitý zlom přinesla sbírka Wittgenstein bije žáka (2014), v níž se poprvé v meditacích nad přírodou, lidským životem či společností objevuje přídech kritičnosti a ironie. I letošní Kolmačkova sbírka Život lidí, zvířat, rostlin, včel pokračuje v linii vycházející z civilně přírodní lyriky, kterou autor prokládá společenskokritickým podtónem. Nezříká se ale ani osobního pozadí svých textů.

V Kolmačkově básnickém světě není příroda zprvu vnímaná ve své neměnné či posvátně podobě, ale je postavena do konfrontace s lidskou činností: „Betonové plochy nepřipouštěly/ prorůstání rostlin.“ Toto napětí se projevuje i ve změně Kolmačkova stylu. Kde dříve mířil k idylické stylizaci produkující statické pohledy, tam se nyní zorný úhel pohledu stává dynamičtějším, a to jak vertikálně: „Níž a níž/ se spouštěla volavka/ nad zatopenou strží,“ tak i horizontálně: „Nezadržitelný zajíc/ uháněl polní plání/ k lesnímu útočišti.“ Dynamika popisu vystupuje na povrch i při pouhém pozorování samostatných subjektů/objektů, v tomto případě včely, jejíž pohyb ke květům je zachycen v dychtivém tempu: „Času se nedostávalo,/ život byl krátký./ Květy čekaly rozevřené.“

Verše sbírky zkrátka pulzují energií. V mnoha básních jako by neustále něco bujilo a rašilo, směřovalo někam dál: „Motýlí samečci/ zářili ve slunci/ bělostní, modří, žlutí./ Vyhlíželi nevěsty/ v místech denní pastvy.“ Kumulující se pohyb života je přitom nezachytitelný, pořád zrychluje a čas chvátá a nezvolňuje. Kolmačka se skrze tuto dynamiku často dobírá až k poetickému splývání odlišných jevů, dochází k pestrému prostupování přírodních věcí s těmi umělými či technickými. Jako by v literárním prostoru vše prostupovalo vším: „Sluneční vichr udeřil,/ elektronické sítě zakolísaly.“ Zmiňování těchto předmětů jde ruku v ruce s technickým pokrokem lidstva, který je v knize nastíněn spíše v negativních konotacích. Autor nám ho předkládá v dystopicky nedůvěřivých, až karikaturně bizarních vizích: „Studie o vědeckých studiích/ odhalila bezostyšné lži/ ve zprávách z výzkumu rakoviny./ Pokusy na živých byly odsouzeny,/ metodologie ale/ došla uznání.“

Jako protiváha řečenému působí oddíl sbírky Nad kráterem, v němž se Kolmačkova poezie zdůvěrňuje. Je tematicky ztišená, trpělivě vypozorovaná a skrze hmatatelné a prožité věci hledá soulad s vyšším principem: „Za olšemi, oddělen od neklidu,/ do sebe pohroužený kráter,/ zatopený vyvěráním spodní vody,/ (…)/ „dřímá za olšemi, žije své tiché dějiny.“ Najednou má autor na všechno více času, což se projevuje i v nevzrušeném líčení přírody: „Houkání sýčka./ Voda chladně sevře, povolí a hýčká,/ nadnáší naše těla.“

Kolmačka ve sbírce Život lidí, zvířat, rostlin, včel dokáže promlouvat odlišnými básnickými hlasy, které nakonec splývají v jeden. V prvních částech svým živelným viděním nastavuje ironické zrcadlo pomíjivé, uchvátané a přetechnizované době, ale nevyhýbá se ani oslavě života v jeho divokém rozpuku, kdy svět lidí komunikuje v propojeném dialogu se světem zvířat, rostlin i včel. V závěrečných oddílech pak proti této dynamizaci řeči staví poezii pomalosti a jednoty, aby ji nakonec opět narušil. A právě v této nezřetelné hranici básnického pnutí mezi neklidem a klidem spočívá kouzlo Kolmačkovy nové sbírky.

Info

Pavel Kolmačka: Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018)
web nakladatelství

foto © Fra

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

redakce 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

redakce 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

redakce 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

redakce 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.

Neobyčejná pokora Dirtmusic

redakce 27.09.2019

Odvaha a elegance, s jakou se Dirtmusic dokázali vzdát obvyklých schémat, je záviděníhodná... Recenze poslední desky Dirtmusic před jejich pražských koncertem.

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?