Jakub Béreš | Články / Reporty | 25.11.2017
Struny podzimu obohacují klubovou sezónu jednak svým line-upem, ale taky rozhodnutím volit povětšinou variantu koncertů v sedě, což akcím dodává jakousi vážnost a honosnější atmosféru. Ale dá se tak poslouchat i alternativní country amerických Lambchop v čele s téměř šedesátiletým Kurtem Wagnerem za dvěma mikrofony, s konejšivým tónem i odtažitou image v čele s typickou barevnou kšiltovkou? Devadesát minut v Arše dokázalo, že ano.
Z úvodní role tajuplného cestovatele, jenž se všude zastaví pouze na tak dlouho, aby všem řekl, že i když jde všechno kolem do háje, pořád je pro co žít, se Wagner po chvíli přenesl do polohy písničkáře vyprávějícího o svém pestrém životě. To si zrovna na chvíli nepomáhal upraveným hlasem, ale lákal nás do svého světa za pomocí povědomých melodií vybízejících k tomu, abychom uspořádali židle do kruhu a uprostřed sálu zapálili oheň přátelství. Takové momenty přicházely stejně rychle, jako odcházely, protože většinu koncertu kromě Wagnerova charismatu v sále vládly rázný beat a hlas nakažený technologiemi.
Nejvíce prostoru se totiž dostalo poslední desce Flotus, na níž Lambchop kulturní dědictví americké historie přibližují dnešní době. Country, blues, romantický kočovný život, písničkář – všechny tyto pojmy v pojetí nadčasových kovbojů Lambchop dostávají svůj význam i v době, kdy děti nemají vzory v kovbojích, ale v superhrdinech s obleky plnými technických vychytávek. Proto i Lambchop přijali technickou změnu a své country ohnuli do chladných beatů, aby mohl Wagnerův vokodérem neustále upravovaný hlas vést monolog o tom, co znamená být člověkem.
Během koncertu se toho stalo hodně: zazněla poetická Writer, stejně jako se dostalo na politické kousky The Hustle nebo JFK. A všechny skladby spojovala precizně chladná až strojová interpretace. Rozvernější momenty přišly, až když se dal Wagner do řeči se svým upovídaným pianistou i nemluvným kytaristou. Na konci zase vylekaly hudebníky uvaděčky s květinami a ti se tak dostali do jediné nepředvídané situace večera, po níž dělalo Wagnerovi problém se před posledním přídavkem zorientovat ve vlastních tahácích.
Během celé show sice frontmanovi nebylo vidět do obličeje, přesto každý věděl, že se pod stínem kšiltovky skrývá nebojácný střelec, který pochopil, že aby vzniklo něco krásného s potenciálem rezonovat, může stále pomrkávat k tradicím. Ty však nesmí jen zbožně opěvovat, ale je třeba je správným jazykem uvádět do současného kontextu. A v tom bílí kovbojové nejsou nedotknutelnými symboly hrdinství, ale lidmi, jejichž činy mají i druhou stranu mince.
Lambchop (us)
25. 10. 2017 Divadlo Archa, Praha
foto © Frank Hoensch
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.