Články / Reporty

Odhozené masky (Katarzia)

Odhozené masky (Katarzia)

Michal Pařízek | Články / Reporty | 25.06.2021

Bylo jasné, že poprvé to bude jiné, pamětihodné. Překvapující. Katarzia křest svého Celibátu přesouvala na několikrát a bolestivě, nakonec ani ohledně finálního termínu nebylo nic jednoduché – nejdříve byl koncert jeden a na sezení, pak dva, dva dny před konáním už zase jeden a ve finále se stejně stálo. A možná i trochu, a opatrně, tančilo. Nic z toho nebylo zase tak důležité. Každý, kdo byl včera v MeetFactory, musel jasně rozeznat, že je přítomen něčemu speciálnímu. Ne proto, že by koncert slovenské umělkyně usazené v Praze měl snad být první po pandemické pauze, nebyl, ostatně nešlo o obnovenou premiéru ani pro Katarziu samotnou, před pár dny hrála na festivalu v Nepomuku. Ale proto, že Katarína Kubošiová dokázala možná i díky pandemické pauze odhodit všechny své masky a propojit někdejší odlišné role v jeden výrazný obraz.

Fotky z koncertu hledejte zde.

V první řadě je třeba říct, že toto není objektivní text. Nemá být, ani nemůže. Klubový koncert téměř po roce musel být nutně poznamenán jistou dávkou odpírané romantiky, uzavření dlouhé pauzy jitřilo emoce, ovlivnilo veškeré signály i receptory. Navíc jsme s Katarínou blízcí přátelé, máme se rádi. Uznáváme se. I proto jsem se už několikrát zařekl, že o její tvorbě psát nechci, respektive bych neměl. Nedaří se mi to, stejně jako se to nepovedlo loni u Celibátu. Alba, které se na jaře 2020 pozoruhodně trefilo do nenadálé situace. Prožívali jsme kulturní celibát, jehož dosah a hloubku bude třeba teprve rozeznat a vyhodnotit. I díky souznění s atmosférou doby musel být o rok odložený křest desky událostí sám o sobě, písně z Celibátu navíc patří k těm nejupřímnějším, se kterými Katarzia během celé své kariéry přišla.

O slovenské umělkyni se ví, že dokáže překvapit odlišnými polohami, dotahovat věci do konce. Koncept koncertů k minulému albu Antigona byl tím nejlepším důkazem. (Ne snad proto, že smíchovská továrna během jeho křtu málem vzplála.) Těžké řetězy na scéně, futuristické projekce a výraznou stylizaci z koncertů k albu, které vzniklo na základě hudby ke stejnojmenné divadelní hře uváděné ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, včera v MeetFactory vystřídala elegantní účelnost, subtilní, ale důsledná estetika. Hudební i výpravná. Nechyběl Jonatán Pastirčák alias Pjoni, v posledních letech Katarziin klíčový spolupracovník, stejně jako Oliver Torr, se kterým slovenská umělkyně pracuje na novém repertoáru. Do kategorie magické včerejší koncert povýšila explozivní choreografka a tanečnice Kristina Tukan, zásadní roli sehrál i omamující light design Teres Bartůňkové. Křest Celibátu by bez každého z nich nebyl tak silným zážitkem, daleko důležitější ale bylo, že se jeho protagonistka konečně odhodlala ukázat všechny své tváře během jednoho představení. Odhalit všechny své polohy, pocity a emoce.

Katarzia má úžasný dar ponořit se do úlohy, kterou si sama pro sebe zvolí. Dokázala to u postavy nejisté dívky ve folklórní uniformě a květinami ve vlasech, se kterou oslovila Generaci Y, v roli vůdkyně kapely, která s jazzrockovou náladou dokázala povýšit písně z alba Agnostika na malá melodramata, i v úloze zdánlivě nedosažitelné, ale při bližším ohledání křehké „nepohodlné osoby“. Vždy šlo o pečlivě připravený portrét, který slovenská hudebnice publiku předkládala ne snad proto, že by měla být „kulisou nebo ozdobou“, ale proto, že se prostřednictvím určené role dokázala lépe vyjádřit, projevit se. A možná se za ni i trochu schovat. Řečeno jejími slovy – „skrývala portrét pod dohledem přízraků“. Celibátem se ale něco změnilo, album nepopíralo vášeň pro současnou elektroniku ani náklonnost k písničkářství, stejně jako upřímné, odvážné a najednou až explicitně formulované názory v textech. Na včerejším koncertě v MeetFactory dokázala předvést ještě mnohem víc.

Začalo se folkově a něžně, postupně narůstal podíl Pjoniho produkce, respektive sound designu, přidal se i zmíněný Oliver Torr a tanečnice Kristina Tukan chvílemi celou prostor továrny zcela ovládla. Katarzia dokázala vemlouvavě lkát i rozpustile tančit, projevit smutek, účast i sebevědomí. Své písně se nebála nabourat, změnit jejich dynamiku i napětí, proměnit jejich charakter. Ukázala přitom silná gesta i pohnuté emoce, energii i odvahu. Nejsilnější momenty přišly právě ve chvílích, kdy svou energii na scéně propojila s gejzíry elánu, kterými kolem sebe hýřila Kristina Tukan. Společně dokázaly publikum totálně hypnotizovat, právě v těchto chvílích bylo zřejmé, že absence kapely není nejen na škodu, ale naopak ku prospěchu, jako by se najednou Katarzii konečně uvolnily ruce i myšlenky. Jako by se konečně dokázala pořádně nadechnout a... rozletět. Nervozita maskovaná vtipy mezi skladbami byla zapomenuta, Katarzia se proměnila v razantní osobnost, která se kvůli odzpívání jedné sloky směle vydá přes půl klubu na prázdný balkon a hned několikrát se vrhne tančit mezi publikum.

„Nie som osamelá, nehanbím sa byť silná, nehanbím sa byť slabá, taká som. Nehanbím sa nahlas smiať…,“ zpívá Katarzia v písni Samota mi nevadí. Umělkyně, která díky svému kontinuálnímu vývoji dokázala vlastní slabiny nikoli zapomenout nebo poztrácet po cestě, ale přesně pojmenovat. Přijmout je. Odhozené masky ji k tomu dávají dokonalý, pevný podklad, skrze střípky svých někdejších tváří dokázala ukázat tu pravou. Sebevědomou, usměvavou a klidně i nejistou, když je to zapotřebí. Reálnou a uvěřitelnou. Ať už jí tuto odvahu dodala agnostika, Antigona nebo zbytečná smrt novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, která dokázala na Slovensku vzedmout vlnu občanské nevole a změnit celý obraz chystané hry, důležité je, že mezi všemi svými zájmy a inspiracemi dokázala najít sama sebe. Pokud tohle není vítězství, tak už nic jiného. Samotou, nejistotou a pochybami si v uplynulých měsících prošel asi každý z nás, jen málokdo ale tyto pocity dokázal přetvořit v něco tak cenného. Odteď už bude všechno jinak. Těším se na další pokračování, o kterém zase nebudu psát.

Info

Katarzia
24. 6. 2021
MeetFactory, Praha

foto: Tyn Týna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Tóny chorobné, způsoby nejtemnější (Tones of Decay)

Dantez 20.09.2022

Záhrobí, nezemskost, rozklad i něco Satana. Mozky stojící za Kreas Promotion se chopily šance a v doznívajícím festivalovém shonu chytají nejzvučnější jména soudobého death metalu.

Bydliště zvuku nestálé (Order of Sonic Chaos 2/3: MSHR, EJTECH)

Minka Dočkalová 18.09.2022

Odradek v Kafkově povídce na dotaz „A kde bydlíš?“ odpoví „Bydliště nestálé“, zatímco se směje smíchem, který zní jako spadané listí... Terén a jeho zákruty.

Vysmát se vší bolesti světa (Shilpa Ray)

David Stoklas 15.09.2022

Shilpa Ray střídala mohutný chraplák s jemným hlasem, v melancholičtějších polohách vzbuzovala smutek, v těch energických jste se jí musel bát.

Když tě budí Sohn ze spaní

Veronika Mrázková 13.09.2022

Když vstal zpoza kláves, rozpovídal se. Ani ne o nové desce, která vyšla teď v září, ale o tom, jak je to všechno „fucking awesome” a že jsme teď komunita…

Slib mi, že nezapomeneš snít (Austin Antoine + Moonchild)

Veronika Mrázková 12.09.2022

„Kdo je tady na rande? A kdo si tím není jistý, ale doufá, že to jako rande dopadne?” Rapper, bavič, zdatný stand-up komik, zpěvák, performer, ale taky Moonchild.

Na kontexte záleží. Teda pokiaľ zrovna nie ste Emma Ruth Rundle... (ArcTanGent Festival 2022)

Lucia Banáková 27.08.2022

Festivalový ekvivalent Spartan Race poskočil na evolučnom rebríčku o niekoľko stupňov, a to so všetkým kladmi, aj zápormi, čo takýto krok prináša.

Metalová plichta za zdmi slezskoostravského hradu (Metal!!!)

Dantez 24.08.2022

Osud si na ostravskou hradní oslavu extrémní kytarové hudby v podobě festivalu Metal!!! nachystal několik pastí. A vybruslit šlo jen z některých.

Jak se klukům z Boskovic plní festivalový sen (Raveyard 2022)

Nikol Halamásková 24.08.2022

Mindicted Crew s partou dobrovolníků se letos pustila do dalšího ročníku festivalu pro mladé, protože to je podle nich přesně to, co okolí malebného města postrádá.

Královna Šumavy (Dobršská brána 2022)

Aneta Kohoutová 23.08.2022

Déšť nás vyprovází i na cestě zpátky. Na palubní desce opatrně rozkládám šestnáct popsaných a rozpitých stránek fialového sešitu a troje čerstvě promočené ponožky.

Pomíjivý strach z prázdnoty (Order of Sonic Chaos 1: Ephemeral Shrine)

Minka Dočkalová 23.08.2022

Podzemní prostor, který průběžně hostí experimentální projekty nonkonformního uskupení Terén, je charismatickým místem, které každé instalaci dodává naprosto specifický výraz.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace