Olga Hepnarová působivá, ale rozpačitá

Spolupráce Tomáše Weinreba a Petra Kazdy představuje řemeslně dokonalý, ale nevyrovnaný snímek. Není náhoda, že filmaři svůj počin Já, Olga Hepnarová věnovali Františku Vláčilovi; velikán by jistě nad světovostí kamery či pevným atmosferickým zasazením uznale pokýval. Kde ale mladá krev servíruje dokonalé záběry, tam pozapomíná ujasnit si přístup k postavám. Taková rozporuplnost prostupuje celým filmem a je takřka nemožné pochopit, co se autoři snažili natočit, co jim z toho vylezlo a co snímkem vlastně chtěli říct. Dost možná nic.

Nejdůležitější složka filmu – Michalina Olszańska v roli Olgy – funguje bezchybně. I přes líbeznou tvář herečka na plátně vytváří prostor podivna, zneklidňujícího chladu i hladu po dobrém zacházení, kterého se skutečné Hepnarové tak zoufale nedostávalo. Když v první půlce sledujeme Olgu plazící se na zábavě po holkách a posloucháme dialogy s femme fatale Jitkou (Marika Šoposká), není těžké vcítit se do člověka, který doposud postrádal city z druhé strany, ale i sám od sebe. Olszańska držením těla i cigarety rozbíjí prvoplánový sex appeal, který by snadno znemožnil jakékoliv mravokárné varování.

Ale nabízí, nebo lépe řečeno chce snímek nabízet takové ponaučení? Weinreb a Kazda se zaměřili na postavu, s kterou je radost pracovat – těžko najdeme rozporuplnější hrdinku/antihrdinku, jejíž osud půlka sálu obrečí a druhá odsoudí. Z filmu ale není zcela jasné, jestli si tvůrci vytváří ambivalentní vztah, nebo jen krouží kolem něčeho, co jim samotným uniká – a vlastně tím tak trochu přiznávají, že látka je nad jejich síly. Scénám dominuje Olga: ostatní postavy mají buďto roli doplňující atmosféru (mlčící děda, příkrá máma), nebo pro nás z Olgy vytahují to, co v dopisech nesdělí (psychologové, Mirek, Jitka), anebo Olze připomenou, že je divná ("Hepnarová, seš fakt nechutná."). Zpracování pak podporuje celou ideu odosobnění diváka – argumenty "pro" i "proti" se objevují vedle sebe. Například scéna, kdy Olga odchází a ví, že chce Pragou najet do lidí, a ještě se vrátí, aby přikryla odkopanou spolubydlící, je zvláštně nevyjasněná. Máme s Hepnarovou soucítit, odsoudit ji, oboje najednou, nebo nic z toho? Já, Olga Hepnarová se křečovitě drží objektivity, chce být prostým zachycením osudu, a přesto si v několika scénách nárokuje sympatie. Styl jde naopak tvůrcům na výbornou: věčně zahulené prostředím, kde se černobílý kouř valí vzduchem, je nasnímáno skvěle a dotváří dobové kulisy. Jejich jasné uchopení dodává punc evropského artového filmu, který těží z historie své země, aniž by ji sunul do popředí. Díky tomu představuje socialismus rámec umožňující plně se soustředit na hrdinku.

Toto soustředění si ale protiřečí. Je možná zbytečné řešit otázku přístupu k postavám v takovém rozsahu – jak si pak ale vysvětlit scenáristické rozhodnutí udělat z lidí v Olžině životě spíše loutky, které se točí kolem její situace? Tvůrci činí všechno pro to, abychom Hepnarovou pochopili: předkládají vyobrazení její samoty, dělají z Olgy oběť šikany, přesto scény u soudu naznačují šílenství, v závěru se dokonce objeví možnost rozpolcené osobnosti. Rozdvojený je v tomto případě přístup k hrdince: zavedením dalších osobnostních aspektů se film žene do slepých uliček, kterých si uchystal po hladkém rozjezdu hned několik. Tvůrci nad Olgou zdánlivě nevynášejí žádný verdikt a tváří se, jako by nechávali divákovi volný prostor – přesto v některých scénách zaujímají soucitný pohled (přikrytí spolubydlící) a Olga je zbavená negativ, jen aby posléze před soudem působila jako psychopat. Nevydávají se tak ani jednou cestou: skrývají se za objektivitu, ale nezdráhají se Olgu hodnotit. Není zřejmé, je-li Olga tichá dívka dovedená šikanou k zoufalému činu, anebo krutá vražedkyně postavená mimo realitu.

Je ovšem nutno vyzdvihnout přesné zapracování skutečných deníků a záznamů. Osudný moment navíc funguje: Olžino najetí do lidí čekajících na tramvaj a následující záběr děsivých čumilů, kteří jsou přesně těmi cizími, "plivajícími" lidmi, na kterých se Olga právě mstila, je strhující. Tak proč se film vydává směry, které jeho strukturu rozbíjejí? Proč používá dva protichůdné přístupy? Skoro to vypadá, že Weinreb i Kazda nechtějí zaujmout stanovisko, a přitom zaujímají obě dvě – a je škoda, že se tak vkusně provedený film, dovedený do určitého tvaru po formální stránce ve výsledku rozpadá. Já, Olga Hepnarová je věrným převedením osudu Hepnarové, osudu, který nabízí mnoho příležitostí k zamyšlení. Ty se ovšem ve zmatečném pojetí hrdinky ztrácí. Byla by chyba říct, že se jedná o promarněnou šanci, stejně jako je škoda, že hlavní herecký výkon je výborný, kamera šlape, atmosféra teče z plátna, divák křičí "Evropský film!", a přesto něco schází.