Shaqualyck | Články / Reporty | 07.10.2013
Poslední zářijový páteční večer patřil stejně jako celý týden v centru hanácké metropole festivalu světla. A hudby. Nastavte uši, vyvalte bulvy.
Fenomén videomappingu se pomalu zabydluje i u nás a protože dobrých akcí není nikdy dost, vyrazili jsme zhodnotit pár nasvícených fasád. A taky okusit hudební line-up, který organizátoři v rámci doprovodného programu přislíbili. Míříme na Dolňák, davy proudí ve všech směrech, podmínky však nejsou ideální, světelné znečištění projekcím příliš nefandí a teplota vzduchu naznačuje, že léto už je nenávratně v čoudu. Chápu, čekalo se na začátek semestru. Bez studentů se v Olomouci obejde máloco. Nesmělý moderátor s vizáží Mosse z IT Crowd omluvně sděluje, že ukrajinské promítání nebude, jelikož autoři nesplnili předepsané podmínky. Lidé jsou štěstím bez sebe. Ve vynucené pauze dáváme kafe a přemýšlíme, proč nám zrušený „film“ nebyl dopřán alespoň mimo soutěž. Pomalu se ale začíná zvučit na přilehlém pódiu.
Lealoo si pamatuju z Muzejky, kde pár let nazpět zahráli před Paulem Wallfischem. Ten tehdy úlisně zahlásil, že zněli jako „Garbage“, což se vůbec nelíbilo jejich zpěvačce a šla si to s ním vyříkat. K ničemu podobnému tentokrát nedošlo, protože do Olomouce nedorazila ani ona, ani Paul Wallfisch. Lealoo překvapili instrumentálním setem se spoustou živých smyčců a nekonečného kytarového vazbení. Počáteční rozpaky rychle vystřídalo nefalšované nadšení. Kapela se navíc celou dobu schovávala za síťovanými plentami, které technici šikovně prosvěcovali a promítali na plátno intenzivně hoblující siluety všech muzikantů. Skvělý nápad poplatný hlavnímu tématu fesťáku posunul celý koncert o level výš a dal lidem pocítit na vlastní kůži slušnou dávku atmosférických vibrací. Jenom škoda, že spíš než rezonující stage brali diváci útokem nafukovací stan hlavního sponzora ve snaze dostat do sebe něco levných lihovin a hlavně ukořistit „toho svítícího panáka!“. Jsme v Česku a headlinerem je tu pořád ještě chlast.
Pak už ale kamera, klapka a jedem. Idea pojmout projekci jako komiks se ukázala být poněkud dvojsečná, efektní okýnkové vyprávění kazila nečitelnost některých textových bublin. Zomboňská královna Diana chvílemi připomínala Millerovu Třístovku, cákající krev doplňovaly zvukové efekty plné ryku a mlaskání. Každopádně nevšední zkušenost. A pak vzhůru do eSka. Proč? Protože Narcotic Fields. Učarovali mi před několika lety, když ledabyle utřeli velepopulární Toxique, kterým předskakovali. Tentokrát vystoupili v nové sestavě a s připravovaným ípíčkem. Už žádné kytary, žádná basa. Zato bicí, klávesky, hlas a cca miliarda vrstvených efektů všeho druhu. Elektronické suplování tradičních nástrojů se odrazilo v aranžmá jednotlivých songů a dost výrazně proměnilo živou energii celé kapely v namazaný stroj plný neviditelných hejblátek. Jestli je to změna k lepšímu nebo horšímu, ukáže až čas a především nový materiál. Zatím to vypadá nadějně, i když hitovka Never Let Me Down mi dřív přišla jaksi divočejší, syrovější, zatímco táhlá Erase řezavě zvážněla. Zvuk víc než kdy předtím evokuje svojské triphopové polohy Massive Attack, ale pořád je z toho ve velkém cítit neskrývaný vliv Nine Inch Nails. Kdo umí, pořád ještě umí. Škoda Tereziny hlasové indispozice, texty občas zahuhlaly. Hodně pak mrzí mizerná účast, když o dobrou třetinu useknutý sál zel poloprázdnotou. Na místní kapelu bych čekal i přes vyšší cenu za bilet daleko hojnější účast.
Tím spíš, že chvíli po Narcoticích obsadili omšelé pódium WWW s Atomovou včelou, Míčem a cukrem, co už se neuzdraví. Sifon sebou epilepticky škube a škádlí své vytuněné Jablíčko. Milesa v pruhovaných šatečkách nakrůcá hlasivky i tělo a dotváří lehce bizarní obrázek nestandardní hiphopové diskotéky. Došlo i na přiznanou inspiraci Busta Rhymes, cvičení v beatboxu a projekce zahrnující i „lvovitá“ Pouta. Obecenstva nepatrně přibylo a večer nabral svižnější tempo, osvětlovač nestíhal, ale nikomu to nevadilo. Skákalo se, tleskalo, Wéčka hráli jak o život. Stín v podobě smutné divácké ignorace ale zůstal. Uvidíme, co na to festivalová dramaturgie v rámci příprav příštího ročníku.
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.