Články / Rozhovory

Ondřej řikal: ten váš popíček

Ondřej řikal: ten váš popíček

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 30.10.2012

Věci se mají tak, že jsou lidé, kteří si dávají zpravidla zpekla pozor na folkové kapely, a jestli jsou to kapely folk-rockové, nic se tím nemění. Navíc když se nějaký kvintet z Kladna jmenuje Zrní, naskočí vám automaticky vyrážka a za ní deset sžíravých bonmotů, plná huba slin. Ale naštěstí jsou chvíle a setkání, které nabourají zbytečné předsudky a ukážou na hudbu s netušenými přesahy. Zrní vydali třetí album Soundtrack ke konci světa (ještě toho trochu), když předchozí deska Hrdina počítačový hry jde do světa „sklidila oslavné recenze“ i něco obecnějšího povědomí, protože ji chtěla a vydala Radůza na své značce, navzdory tomu, že Zrní kombinují folkovou tradici s rockovou písničkou a houslemi, citem pro elektronické ševelení i lidové krajky.

Ve stejný týden jako Soundtrack ke konci světa vychází i soundtrack k představení ženské taneční skupiny VerTeDance Kolik váží vaše touha? Inscenace pozoruhodně propojuje moderní tanec a živou kapelu na jevišti a získala největší tuzemskou cenu v oblasti současného tance. Ačkoliv nás všechno odkazuje k armagedonu, zpěvák, kytarista a autor textů Jan Unger nevykazuje paranoidní tendence, ani splasklý záchranný kruh moderního new age.

Deska Soundtrack ke konci světa měla původně vyjít 22. 12. 2012 – konec světa nebude?
No ono to bylo od počátku plánovaný tak, že deska vyjde někdy v říjnu, pak se s ní objede republika, a až nakonec se to pokřtí - pro což nám vzhledem k tématu přišlo ideální datum den po konci světa, tedy 22. prosince 2012. Takže žádná změna nenastala. Jinak my věříme, že konec nebude, cejtíme ale, že se něco děje. Mám pocit, že sme jako lidstvo zapomněli na to, že život je v první řadě zážitek, výzva, možnost... a spadli sme do nějakýho systému, zajeli do nějakejch kolejí, který nás vlastně vůbec nenaplňujou. Cejtíme se nešťastně a já bych řekl, že nám to právě začíná docházet.

Kdysi se o vás psalo, že jste takoví „čeští Arcade Fire“, co říkáš na takové zkratky? Nesměju se, svým způsobem je to pokus o úsečné a obrazné vystižení něčeho hůře uchopitelného, že to s realitou pracuje podobně jako třeba váš text Hýkal.
Já těmhle přirovnánim uplně rozumim. Jak píšeš, je to rychlá cesta, jak přiblížit, o co jde. Na druhou stranu je to šíleně zavádějící. Já mám radši, když se v recenzi člověk pokusí vysvětlit pocity, který v něm ta hudba probouzí, a popsat formu, jazyk... ale je to logický.

V songu Líto jsou postupně hlas i nástroje přepáleny až k noisovým hranicím - ale „včas“ tomu učiníte přítrž. Kde pro vás začíná a kde končí experiment? Do jaké míry byl dalším hráčem zvukař Ondřej Ježek, který působí jako šedá eminence/deus ex machina pro mnoho kapel?
Líto je písnička, se kterou měli někteří z nás po prvnim mixu potřebu ještě něco udělat, aby s ní byli spokojený. Honza kytarista přišel s nápadem, udělat z toho lítostnýho hlasu hlas robota. Byl to spornej moment. Ondřej Ježek pak představu zrealizoval a zní to, jak to zní. Taky vymyslel, že je to prej robot, co se marně pokouší vo empatii. (smích)

Ondřej je skvělej. Lidsky jsme si s nim všichni sedli. Hudbu vnímá v základu stejně, taky je pro něj nejpodstatnější sdělení, pocit, dřeň. Tý desce pomohl nesmírně a zásadně.

A ty jo, experiment... Od začátku, co Zrní děláme, to pro nás bylo hlavně hledání. Najít prostředek, jehož prostřednictvim půjde vyjádřit, co cejtíme. Musí to bejt experiment. Jinak by to nefungovalo. Nebo aspoň nám. Taky je to jiskření, vzrušení, který nás na vymejšlení písniček strašně baví. A myslim, že to není v rozporu s tim, že je naše hudba čim dál jednodušší, s tim, jak odhazujem zbytečný prvky. Ondřej řikal: ten váš popíček. (smích)

Pokládám vás za originální kapelu, ale jak hlavou běží myšlenky, nemůžu se ubránit reminiscencím na Bratry Orffovy nebo i ostravské Buty (sic!). Cítíte tyhle kapely nebo o nich nic nevíte? Nechci nutně sklouznout k paradigmatu poetiky mimopražských kapel, ale nedokážu si představit, že by podobně hrála pražská skupina... I když takoví Vložte kočku...
Buty máme rádi právě kvůli tomu, jak to dělali vždycky po svym. Bratry Orffovy moc neznáme, i když teď je třeba moje žena začla poslouchat na základě toho, že nás k nim někdo přirovnal. S těma nepražskýma kapelama to fakt tak je. Samozřejmě není to pravidlo! Jde o to, že velká část kapel, a řikejme jim třeba „pražský“, se chtěj někomu podobat, znít jako někdo, mít image někoho, jít s nějakym trendem. A je dost možný, že je to ovlivněný právě prostředim metropole... Možná.

Zpíváte „skákal pes přes oves“ a vaše poetika často kráčí přírodním, archetypálním směrem - tam odkazuje i název kapely? Neznělo by to anglicky lépe?
Neznělo. O názvu Zrní už sme mluvili a diskutovali s klukama mockrát. Máme ho od počátku a neuhli sme od něj, přestože nám nejednou lidi řikali, že na kapelu s tak blbym názvem by nikdy nešli. A možná i z toho marketingovýho hlediska je blbej. Já už ani nevim. My sme si řekli, že naší misí je, aby se ze „Zrní“ stal dobrej název a že na sobě proto musíme makat. (smích) Nám se líbí tim, jak je zemitej, a jak řikáš, odkazuje tim směrem. Docela vystihuje to, co hrajem.

Z hlediště působí představení Kolik váží vaše touha? mimořádně eroticky - jak to prožíváte na jevišti?
My sme za poloprůhlednou plentou, takže nevidíme uplně všechno. Pro nás je to silný hlavně tim, že je při představení dost ticho a my si můžeme tim pádem dovolit mnohem větší dynamiku, můžem projevit mnohem jemnější a ambientnější polohu, která by na běžnym koncertě nefungovala. Je to takovej ponor do hlubin, jsme ve tmě a posíláme holkám dopředu svoji část energie. Baví nás to moc.

Představení bylo iniciováno holkama a hudba k němu vznikla z improvizací - kolik plánujete vystoupení? Je tam ještě místo pro nějaké odchylky?
Plánování mají na starost holky, ale tušim, že i v roce 2013 máme hrát. Co se týče odchylek, u tohodle typu vyjádření, kdy je to hlavně o jemnejch nuancích, o tom, jak se sejde energie nás devíti, jakej je prostor, jaký jsou lidi v hledišti, je to vlastně vždycky jiný. To pro nás bude zajímavý pořád. Rozhodně to není žádná rutina. No a když je menší scéna, holky maj míň místa a některý pasáže zkracujou a my potom taky. Takže i po týhle stránce je to furt živý.

Vydat dvě desky během jediného týdne, z toho asi manažer nebyl nadšený. Jak jste na tom s marketingovým cítěním a hmotnou nouzí světa? Vidíte si do kapsy? Umíte si říct o svůj peníz nebo jezdíte na koncerty vlakem?
Máš pravdu, náš manažer Tomáš z toho příliš nadšenej nebyl. Ale nakonec na to přistoupil. My sme všechny písničky chtěli nahrát, dokud je to čerstvý a kor u tý Touhy - dokud ještě živě cejtíme energii, ve který to vznikalo. A když to bylo nahraný, tak sme to rovnou i vydali. Bylo to pro nás důležitější než případný marketingový nesnáze z toho plynoucí. Obecně s tim marketingem... Až do loňska sme si všechno zařizovali sami a nikdo z nás není timhle směrem založenej, o peníze sme si příliš řikat neuměli, jezdili sme narvanejma felckama, moc se nám nedařilo protlačit se na fesťáky a tak. V tom nám manažer nesmírně pomohl. Nicméně na uživení to zatím neni.

Jaký máte vztah ke country?
To je strašně zvláštní vliv, kterej se do naší tvorby poslední dobou dostává. Jen takovym závanem, nic programovýho, nic konkrétního (až na použití banja v jedný písničce na desce). A navíc Honza houslista má rád takovou tu atmosféru westernů: přehnaný padouši a hrdinové, širý prérie, indiáni, Amerika, country. Chuť, která je některejm z nás najednou bližší a bližší. I tim humorem, když se prvky americký country střetávaj s moravskou lidovkou nebo technem. Ale jak řikám, podobně jako s lidovkama, jde spíš o vliv tý atmosféry než cokoli konkrétního.

Tím spíš že se hudbou neživíte, musí být poslední týdny hektické, dvě desky, živá představení, koncerty... Nejste unavení? Nebo je to inspirativní?
Jo, poslední týdny jsou pro nás obtížný, zvládat práci, která se netýká kapely. To je stres a jako inspirativní to nevnímám. Ale inspiraci krizí sme zrovna včera na zkoušce řešili. Ještě do loňska sme totiž neměli ve zkušebně topení. Každou zimu sme zkoušeli v čepicích a bundách a uprostřed místnosti se točil takovej malej svítící přímotop, jako ohýnek bezdomovců - byl to náš zimní maskot. Teď sme si do sklepa zavedli radiátor, taky proto, že zima a vlhko nedělaly vůbec dobře veškerýmu zařízení a nástrojum. Teď je nám teda teplo, maskot leží v kumbálu, ale řikáme si, ty jo, ještě vokýnko s jídlem a sme uplně v pytli. To už nikdy nic nevymyslíme... Ztížený podmínky jsou rozhodně inspirativní, ale zrovna tlak od šéfa v práci do toho tak nějak nespadá. (smích)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Anketa: Vinyla publicistická

redakce 27.11.2020

Jsou podmínky ocenění Jany „Apačky“ Grygarové nastaveny správně? A jak je na tom domácí hudební žurnalistika? Ptáme se zástupců hudebních médií.

Petr Ostrouchov (Animal Music): Ježišmarjá, doufám, že to máš nahraný!

Michal Pařízek 26.11.2020

S Petrem Ostrouchovem o Arše Dagmar Voňkové, nutném odstupu i nenahraditelnosti živých koncertů.

Aneta Jochim, Petra Kašparová (Místo pro pět): Náš vzor jsou Tiny Desk koncerty

Jarmo Diehl 23.11.2020

Místo pro pět je koncertní série, kterou inspirovala tíha izolace během první vlny pandemie a pět retro židlí ze starého kinosálu. Co zakladatelky chystají?

Martin Zavadil (Dramox): Chceme, aby lidé mohli trávit více času s divadlem

su 18.11.2020

V době omezeného přístupu ke kultuře odstartovala digitální platforma Dramox, která na svém webu nabízí ke shlédnutí představení od desítek českých divadel.

Market: Sami za sebe

Michal Pařízek 13.11.2020

Pět chlápků, pět tracků a spousta odboček. O vlastním tempu, různosti představ a spolupracích na bázi přítelství, bez ohledu na příslušnost ke “scéně”.

Anna Mašátová (Nouvelle Prague): Měli bychom rozšířit své aktivity

Jarmo Diehl 11.11.2020

Anna Mašátová nově šéfuje i jedinému českému showcase festivalu Nouvelle Prague. Jaké to bylo, ale i jaké to bude do budoucna, s jakou nadějí se dívá do dalšího roku?

Lukáš Linhart (Life for Mires): Nespoutaná příroda je zdrojem inspirace

Aneta Martínková 10.11.2020

Tým projektu Life for Mires se snaží na území národního parku Šumava obnovit a chránit vysychající mokřady. I s Lenkou Dusilovou.

Vstupní prohlídka: Nichi Mlebom

redakce 08.11.2020

Rakouský hudebník se přestěhoval do Brna a rychle se stal součástí tamníalternativní scény.

George Cremaschi: Žít v Česku je fantastické

Anna Baštýřová 04.11.2020

PIO je spolek, který George vede spolu s Petrem Vrbou, je volným sdružením vynikajících hudebníků. Z jejich dílny vycházejí nesmírně zajímavé projekty.

Marek Hovorka (Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava): Otevřít netušené obzory

Aneta Martínková 27.10.2020

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos proběhne online. Jak si udělat festival v obýváku? Řekl nám to jeho ředitel Marek Hovorka.