Články / Recenze

Oprávněná tvrdohlavost Roberta Planta

Akana | Články / Recenze | 22.10.2014

Od začátku nového milénia Plantovy sólové desky tesají do našich uší jedno velké NE všem roztouženým nostalgikům, kteří by ho rádi viděli zpátky v kokpitu jisté legendární vzducholodi. Koho doteď nepřesvědčil, ten už asi neprohlédne, my ostatní se ale budeme těšit na každý další plod jeho samostatné tvorby, která se jeví mnohem perspektivnější a smysluplnější, než umělé navazování dávno přetržené (i když zlaté) nitě. Poslední důkaz na obranu Plantovy tvrdohlavosti se jmenuje Lullaby... and the Ceaseless Roar (verš z písně A Stolen Kiss) a je to zase velká paráda.

Po oceňovaném albu s Alison Krauss a reminiscenci na svou předzeppelinovskou partu Band of Joy dochází víceméně k obnovení kapely The Strange Sensation, s níž Plant natočil rovněž výtečnou desku Mighty ReArranger, ovšem pod inovovaným názvem The Sensational Space Shifters a v obměněné sestavě. Zůstává kytarový tandem Justin Adams a Liam Tyson, basák Billy Fuller i klávesista John Baggott, novými posilami jsou bubeník Dave Smith a gambijský zpěvák a hráč na jednostrunné housle riti Juldeh Camara. Ten se proslavil třemi skvělými nahrávkami v duu s Justinem Adamsem, z nichž poslední, In Trance, rytmicky rozvášňoval právě Smith, a protože u toho byl i Billy Fuller, dají se tyhle dva projekty považovat za spojité nádoby. Tedy alespoň personálně, protože styl nového Plantova tělesa je podstatně hůře definovatelný, než afro-bluesová fúze Adamse a Camary.

Návaznost na Mighty ReArranger se dá logicky vysledovat, ale Plantovy zkušenosti s jemnějším folkovým zvukem z posledních alb se tu rovněž odrážejí. Jakoby ze soundu kapely odpreparovaly ty hřmotnější vrstvy, to ale vůbec neznamená, že vznikla nějaká unylá selanka. Nahrávka je aranžérsky nesmírně dobrodružná a pestrá, a nemalou měrou k tomu přispívají i oba nováčci v sestavě. Smithova hra těží z tribálních rytmů i drum'n'bassu (Little Maggie, Pocketful of Golden), rovné rockové bicí skoro neslyšet. Juldeh Camara se ukázal být vzorovým týmovým hráčem a i když mají jeho housle riti nezaměnitelně exotický zvuk, necpe jejich prostřednictvím do kapely Afriku za každou cenu. V úpravě tradicionálu Little Maggie jakoby svou hru připodobňoval irskému trylkování, v písni Poor Howard inspirované Leadbellyho skladbou zase originálně a bez křeči napodobuje countryový výraz

Na několika místech slyším náladovou spřízněnost s multižánrovou saní Afro Celt Sound System, nejvice asi ve skladbě Embrace Another Fall (asi není náhoda, že tu Planta pěvecky podpoří velšská zpěvačka Julie Murphy, s níž si před lety vystřihl duet právě v rámci Afrocelts), ale jsou tu i dost zásadní rozdíly. Jednak o poznání méně syntetiky a navíc vstupní ingredience, tedy ostrovní folk, africká hudba, moderně znějící rytmika a v Plantově případě i silný bluesový kořen, tady nejsou používány tak doslovně. Hudba na Lullaby... není vícejazyčným rozhovorem, ale jedinou řečí, která je pouze složená ze slov různého původu. To jí dává obdivuhodnou integritu i svobodu vyjadřování, kterou celý band naplno využívá.

Svalnatější kytarové vsuvky obsahují pouze Embrace Another Fall a Turn It Up, ani těmi se ale Plant nedá vyprovokovat k tomu, aby na nás nějak výrazně „zvyšoval hlas“. Po většinu času jsou jeho hesla výrazová střídmost, soustředění, procítěnost a služba melodii, kterých se opravdu urodilo. Hladivé nádhery Rainbow a House of Love budiž nejnázornějšími příklady, Pocketful of Golden s hutnou, převalující se basou nebo magickou atmosférou obestřená Up on the Hollow Hill pak dalším chodem. Zemitější kusy s výraznější americkou DNA zastupují Turn It Up a Poor Howard, naopak čistokrevnou baladou je A Stolen Kiss, v níž kolem základního klavírního partu povlávají mlžné kytarové pentle. Jediné kvalitativní zhoupnutí přichází s poněkud fádní skladbou Somebody There, to se ale okamžitě srovná a konec alba už zase nemá chybu.

Písničky se vtírají do posluchačovy přízně s udivující lehkostí. Oblíbenkyně se vylupují jedna za druhou, až zbude jediný outsider v podobě zmíněné Somebody There. The Sensational Space Shifters jsou živým, pulzujícím organismem a právě díky němu a ne pro svou legendární auru je jejich šéf i dnes nadmíru relevantní muzikantskou personou. Přesvědčil, že i když to tentokrát zase o chloupek nevyšlo, má na to, aby ještě natočil album, které bude po všech stránkách dokonalé.

Info

Robert Plant and The Sensational Space Shifters - Lullaby... and the Ceaseless Roar (Nonesuch/Warner Bros., 2014)
www.robertplant.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Lana Del Rey a divoká, hladová srdce

Tomáš Kouřil 20.04.2021

Ze vzpomínek na navštívená místa, minulé partnery a kamarády je sice možné snad donekonečna těžit další a další motivy a vzpomínky.

Když se svět dusí, nejde přitopit (Post-hudba)

Sabina Coufalová 12.04.2021

Zmatení muži a vyčerpané ženy sice stále bloumají městem jako na předchozích albech Post-hudby, ale svá osobní dramata a smutky zasazují do traumat spojených s...

Po krvavých stopách velkého nivelizátora

prof. Neutrino 10.04.2021

Walter Scheidel kromě detailní analýzy nabízí i některé pokojnější recepty na splasknutí „bubliny nerovnosti“.

Another Michael a ďalšia oáza pokoja

Michal Mikuláš 30.03.2021

New Music and Big Pop je jeden krásny výtvor plynúci v intenciách najlepších indiepopových tradícií.

Nikdo nemládneme (The National)

Jiří Přivřel 21.03.2021

Zremasterovaný debut The National přináší syrovou jednoduchost nezatíženou očekáváním.

Společnost mrtvých básníků (a Milan Děžinský)

Valentýna Žišková 20.03.2021

Hotel po sezóně, sedmá kniha laureáta Magnesie litery za rok 2017, Milana Děžínského představuje na poli současné české poezie...

Pestrá místa podle Places

Filip Rabenseifner 19.03.2021

Působí velice přirozeně, nenuceně, energicky, místy až jako improvizace, čemuž napomáhá způsob, jakým byla nahrávka pořízena, což podtrhuje její živý feeling.

Drunk Tank Pink (Shame)

Veronika Jastrzembská 18.03.2021

Shame zpívají o světě dospělých, kde lidé poslušně zapadají do systému a kde je každý den stereotypní nuda, bez vyhlídky konce.

Více než důstojné sbohem (Janis Joplin)

Akana 13.03.2021

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka.

Kokakola stokar (Frayer Flexking)

Kristína Valachová 13.03.2021

Z reakcií je zjavné, že väčšina chápe ako žart nielen hudobný počin, ale i samotný Flexkingov zjav na poli odfarbených vlasov a vždyprítomnej zimnej bundy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace