Opulentní oslava festivalové plnoletosti

Osmnáctý ročník festivalu Respect odstartoval. Plnoletost slaví se vší parádou a tak nadupaným programem, že není pochyb, kdo by zvítězil v pomyslné kategorii kulturní pražská akce roku.

Jak se zdá, radnice městské části Prahy 6 však smysl pro kulturu příliš nemá. Z pohledu návštěvníka zavání přesun dva dny před zahájením z Ladronky do prostoru křižovatky Vypich šikanou. Zaklínání se obranou rezidentů proti hluku vyznívá směšně, stačí si vzpomenout na megakoncert Kabátu, který měl podpory až až.

Dost jedovatosti, festivalový areál je i tak příjemný, obavy o usmažení se na volném placu byly liché - jen co festival oficiálně zahájil, nebe se zatáhlo a v pravidelných intervalech kropilo návštěvníky více či méně hustým deštěm. Pokud kytarista Paolo Angeli nazýval hloučky pod pódiem v pláštěnkách hrdiny, asi se nestačil při odpolední bouřce divit. Nezmaři svá místa na trávníku mnohdy neopustili a trpělivě čekali pod deštníky na věci příští.

Italský avantgardní kytarista Angeli vzpomínal během setu na zesnulého Paca de Lucia, na preparovanou kytaru vybrnkal beatlesovskou klasiku Michelle My Belle, taky vydával podivné noisové zvuky. Netradiční hrátky s kytarou vystřídalo poněkud klasičtější, ale neméně vášnivé vystoupení Portugalky Luly Peny. Dojemné i srdcervoucí fado šedovlasé básnířky rušil jen šustot pláštěnek, škoda jen že nebyli kytaristé rozděleni do dvou dnů, bylo znát, že by publikum potřebovalo rozproudit krev.

Déšť si nebral servítky, technici a zvukaři se změnili na četu uklízečů se smetáky, kteří se usilovně snažili připravit pódium na následující světoběžnici s indickými kořeny, Susheelu Raman. Ta ze sebe vydala to nejlepší, představila loňské album Queen Between a energickým přístupem jen potvrdila svá slova “věřím v duchovno, ale v rock’n’roll ještě o něco víc.”

Malijec Salif Keita, zlatý hlas Afriky, jak je často nazýván, se sice rozehříval pomaleji, přesto se dalo před jeho feelingem smeknout. Zpočátku v sedě, téměř nezúčastněně, krůček za krůčkem vtahoval více a více, až na závěr téměř pompézní. Každý jeho koncert je obrovským zážitkem a na Respectu to nebylo jinak. Jen cosi nesedělo, ohlašovaný akustický projekt si člověk představuje komorněji, Keita měl s sebou celou kapelu i s půvabnými vokalistkami. Což rozhodně není výtka. Poslední album vydal “africký caruso” před dvěma lety a hrozí, že s muzikou úplně praští. Snad jsou to jen plané výhrůžky, bez jeho pojetí afro-popu by byla světová hudební scéna značně ochuzena.

Jak bývá dobrým festivalovým zvykem, na závěr dne patří nejdivočejší a nejroztančenější kapely. Z Kapského města přijeli Abavuki, marimbová smršť zvedající na nohy i největší lenochy. Abavuki bude mít tuzemské hudbymilovné publikum možnost vidět ještě dvakrát - na Colours of Ostrava i v Náměšti nad Oslavou. A z ochutnávky na Respectu je jisté, že si Abavuki na konto připíšou pěkných pár stovek českých fanoušků.