Články / Reporty

Póza v přímém přenosu (United Islands, klubová noc)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 21.06.2014

Když už máme ten šampionát vymydlených muskulatur pobíhajících po hřišti, proč si nedat imaginární zápas na pódiu Paláce Akropolis, který bez velké pozornosti sdělovacích prostředků proběhl ve čtvrtek.

V rámci klubové noci United Islands se na hřišti představili hned tři hráči. Sympatický britský písničkář žijící v Praze, jehož hlavním handicapem je jméno Alasdair Bouch (just joking). Indie kapela z Valašského Meziříčí - Tichonov, vtělení geniálního matematika (nebo snad legendárního hokejisty?) s ambiciózním posláním odmňágizování rodného města. A nejvíce očekávání tahouni sezóny, holomóčtí Nylon Jail, mistři velkých gest.

Skoro nestihnu začátek zápasu, který je sice hlášen na 19:30, nicméně v 19:23 je první třetina dávno rozběhlá. Má obava, že budu muset čelit roztahanému kvílejícímu uzlíčku citů, se naštěstí neplní. Damien Rice curse se nekoná. Alasdair Bouch pódium ovládne se svou věrnou akustickou společnicí a nás dvacet v sále skoro nestíhá chytat jeho přesně mířené ohnivé přihrávky. Tuhle přístavní blues, tamhle niterný soul, a do rohu letí rockový Gagarin (též vysoké překopnutí branky, pozn. a.) o hříšnících. Tenhle týpek si na nic nehraje, s nadhledem vtipkuje s publikem a podupává podpatkem. Žije na cestě a má z čeho čerpat. Navíc podle rozhovoru v Lidovkách ví o naší historii víc než průměrný Čech. Minimálně dvě trefy do brány to byly.

Druhá třetina patří zkušeným borcům z kytarovkových Tichonov, kteří, věřte nevěřte, hrají už osm let. Na to, že si kluci jen tak založili kapelu, aby se o nich psalo (Jan Boroš na střídačce), je to překvapivě silné. Ok, nesmíme zapomenout, že tihle šíbři mají/měli další projekty (Fiormoss, Luno, Southpaw, Elektrïck Mann, Piano…). Faul Davida Schwagera, snad v pokusu o vtip: “Další pecka se jmenuje... no to je vlastně jedno, stejně to neznáte,” si sice říká o žlutou kartu, ale díky tomu, co následuje... přehlížím jako správná pruhovaná svině. Snad první česká indie kapela s čitelnou britskou inspirací (nekopírují), která umí dobře anglicky a je jí rozumět. Navíc jejich písničky jsou zajímavě vystavěné a klenuté jak románský oblouk. Mají pevné kořeny, silnou ústřední melodii, která se postupně větví a košatí, zpomaluje a zrychluje - pohlcuje. No zkrátka během jejich produkce nestihnete: 1. dloubat se v nose 2. jít na záchod 3. prohlížet si rodinné fotky 4. hodnotit, jak “tančí” vaše okolí. Odpoutáte se a necháte se unášet riffy a skvělými bubny. Tah na bránu a překvapení večera.

Vrcholem večera mají být aktuálně všude opěvovaní Nylon Jail, vítězové loňské Vinyly, kteří se sami vtlačili do kolonky progressive country. Promiňte mi všichni, Fullmoone, Kittchene a další. Mám vás ráda, ale tohle vám už po včerejšku nesežeru. Mně se to zdálo podezřelé i při takovém tom domácím poslechu. Progressive? Country? Cashovské? To zase někdo něco napsal a pak to všichni hudební publicistí s prominutím blijí do éteru. Možná by jim neuškodil poslech výběrovky od Cashe nebo Hazlewooda. Samotný vstup na hřiště se odehraje za monumentálního skrytého intra, ze kterého je třeba mně jasné, že si tady někdo hraje na hvězdu (minimálně večera). Já fakt moc nechci psát o tom, co se mi nelíbí, ale pár poznámek si neodpustím. Hraní do půl těla bez odpouštím jen Iggymu, protože ten ani neví, jak se pouští pračka. Házení kožichem do sálu? Nuda. A prostě to celý smrdí jak navoněná mršina a zní jako Two Gallants s Alzheimerem. Zoufale to nebaví. Nepomůžou ani čmáranice na ksichtu, cigarety dým, velký vousy, ani hra na Divokej západ a rozladěný banjo. Přitom já miluju country, přesně to, ke kterému se Nylon Jail odkazují, akorát že tohle není ono. Hazlewood, Cash ani ti Two Gallants by si nikdy nenechali vytetovat naživo při hraní písničky nějakou zasranou šmouhu a nepindali by při tom jak Karel Gott. Po týhle pozérský epizodě jsem musela ze sálu. Ať si o nich píše někdo jinej. Pro mě je to hudebně naprosto neobjevný, a že je to něco, co na české scéně ještě nebylo, pro mě není argument. Znova půjdu, až se frontman naučí anglicky, odhodí pózy a bude hrát (ne něco na nás). Největším Barošem trojzápasu se stává Jiřín Jirák.

Howgh!!!

Info

Klubová noc United Islands: Alasdair Bouch, Nylon Jail, Tichonov
19. 6. 2014, Palác Akropolis, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace