Články / Reporty

Pak přijde, co očekávám: Mark Lanegan

Pak přijde, co očekávám: Mark Lanegan

rionka | Články / Reporty | 20.08.2015

Neděle nabídla jeden z posledních horkých večerů v Brně a před Flédou i v ní bylo nabito. Vchod zakrýval velký černý tourbus. Přijel Mark Lanegan, týpek s hvězdami na prstech a ornamenty na zápěstích, majitel hlasu temně chraplavého jak natržený térpapír, kterým marně skrýváme svou zatuchlou grungeovou garáž v duši. Všichni ho přišli pozdravit.

Pár věcí se ten večer nepovedlo: v sále bylo dusno, Fléda už nedisponuje třemi úžasnými bary a k tomu jedinému, co zůstal, se vinula nelogická pseudoslušňácká diagonální řada na pivo, takže průchod přední částí baru, jakož i libovolná objednávka nealko, byly vždy sázkou do loterie. Nenadchla mě ani individua, která ve spoře osvětleném sále s černými stěnami nutně toužila po bleskem ozářených fotkách davu. Následovala naštěstí jen pozitiva a životní jistoty.

Prakticky celé vystoupení bylo ozářeno velmi skromně, statickými tlumenými reflektory v modré a červené barvě. Kanóny osazené diodami, které mi vypálily sítnici v průběhu loňské (skvělé) křestní party s Tata Bojs, byly ukryty za nařasenou oponu. Dav kempující pod pódiem byl milý a nekonfliktní, nálada mírumilovná a svým způsobem nedělní. Jako první nastoupili údajně krautrockoví Faye Dunaways. Píšu údajně, protože to prostě nedokážu katalogizovat. Původně duo se objevilo v rozšířené sestavě s kytarami, basou, bicími a klávesami v záplavě indigového světla. To, co se zpočátku zdálo jako vyhrávka od táboráku, postupně překryl elektronický šum, neočekávané pazvuky, vtíravý beat a dunění. Jedna skladba přecházela plynule v druhou, sotva se publikum nadechlo, bylo převálcováno znovu. Vystoupení ukončilo houkání vlaku a zvuk připomínající praskání pod jehlou gramofonu. Příliš brzy, chtěla bych víc.

Druhým jménem v line-upu je Laneganův oblíbený spolupracovník Duke Garwood, který po intenzivním úvodu působí jako host z jiného vesmíru. Přichází pod kužel bledého světla osamocen: "Go away. These lights are disturbing." Osvětlovač ubírá na intenzitě, písničkář se proměňuje v temnou siluetu v oranžové záři. Jeho sytý, temný bas doplňuje vibrato a vrstevnaté zvukové tvary vznášející se nad kytarou. Publikum je v tranzu. Vzduch zbytní a zhoustne jako med, kytara se hůř ladí a v místnosti prudce stoupá teplota. Honey in the ear. Všechno osazenstvo baru je najednou vcucnuto do sálu. V první řadě přátelsky diskutují lidi v tričkách Mudhoney, Les Rhinocéros a Ninja Turtles, kteří zjevně znají názvy, roky výroby i životní příběhy všech kytar a elektronických udělátek na pódiu.

Mark Lanegan si dává lehce načas, přichází krátce po desáté. Má na sobě tričko, košili a vestu, z čehož je mi rázem ještě větší horko. Žádný dramatický nástup se nekoná, jen příchod kapely mezi klasická červenomodrá světla... a mocné uvítání publikem. Mark jen tiše poděkuje. Za skupinou se nenachází žádná blikající projekce, vše je temné, staticky modré, hutné, inspirativní. Neočekávám grunge, kántry, klávesové plochy ani chvějivou elektroniku - přesto se všechny tyhle stopy postupně vynořují a vlní se skrze melancholické stěny blues s tuhými kořeny.

Pak přijde, co očekávám: dunění, zvukové vlny, vibrující podlaha prorůstající do mozku. Tohle tě dostane, i když nejsi fanoušek, varovali mě. Při Gray Goes Black a One Way Street učůrávám z ozvěn kytary, průzračných kapek klavíru a kvákající hrubozrnné basy. Musím pryč z kotle, kde je to čímdál těsnější. Po cestě doprostřed sálu vidím, že netančí jen frakce v přední řadě, i vzadu všichni uznale pokyvují do rytmu. Houpající se masy vyvolávají pocit sounáležitosti. The Gravediggers Song rozvášní i nejzamračenější postavy, v závěru následuje hlasitý nekončící aplaus. "Tyvoe, připadám si jak na Brutale!" svěřuje se vlasatec vedle mě nadšeně.

Opouštím sál ve spěchu, abych urvala pár hodin spánku před návratem k píchačkám. Mark bude po vystoupení rozdávat autogramy, slibuje slečna u merch stolu. Takže takhle z nás rostou fanoušci? Začíná mi být líto, že nepoznám žádné z dosud nezahraných b-sides ani rarities a neodnesu si ani jedno z ňuňu tour-only alb v papírových obálkách, co vypadají jako ručně potištěné razítkem vystřiženým z westernového filmu (a možná doopravdy jsou). Možná příště. To už budu připravená.

Info

Mark Lanegan (usa)
16. 08. 2015, Fléda, Brno

foto © vrbaak

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jazz přede dveřmi filharmonie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 17.10.2021

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Zničit a přetvořit (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 16.10.2021

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.

Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 14.10.2021

Podstatnou změnou byl dominantní syntezátor a také černý humor, který se odrážel v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní...

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace