rionka | Články / Reporty | 20.08.2015
Neděle nabídla jeden z posledních horkých večerů v Brně a před Flédou i v ní bylo nabito. Vchod zakrýval velký černý tourbus. Přijel Mark Lanegan, týpek s hvězdami na prstech a ornamenty na zápěstích, majitel hlasu temně chraplavého jak natržený térpapír, kterým marně skrýváme svou zatuchlou grungeovou garáž v duši. Všichni ho přišli pozdravit.
Pár věcí se ten večer nepovedlo: v sále bylo dusno, Fléda už nedisponuje třemi úžasnými bary a k tomu jedinému, co zůstal, se vinula nelogická pseudoslušňácká diagonální řada na pivo, takže průchod přední částí baru, jakož i libovolná objednávka nealko, byly vždy sázkou do loterie. Nenadchla mě ani individua, která ve spoře osvětleném sále s černými stěnami nutně toužila po bleskem ozářených fotkách davu. Následovala naštěstí jen pozitiva a životní jistoty.
Prakticky celé vystoupení bylo ozářeno velmi skromně, statickými tlumenými reflektory v modré a červené barvě. Kanóny osazené diodami, které mi vypálily sítnici v průběhu loňské (skvělé) křestní party s Tata Bojs, byly ukryty za nařasenou oponu. Dav kempující pod pódiem byl milý a nekonfliktní, nálada mírumilovná a svým způsobem nedělní. Jako první nastoupili údajně krautrockoví Faye Dunaways. Píšu údajně, protože to prostě nedokážu katalogizovat. Původně duo se objevilo v rozšířené sestavě s kytarami, basou, bicími a klávesami v záplavě indigového světla. To, co se zpočátku zdálo jako vyhrávka od táboráku, postupně překryl elektronický šum, neočekávané pazvuky, vtíravý beat a dunění. Jedna skladba přecházela plynule v druhou, sotva se publikum nadechlo, bylo převálcováno znovu. Vystoupení ukončilo houkání vlaku a zvuk připomínající praskání pod jehlou gramofonu. Příliš brzy, chtěla bych víc.
Druhým jménem v line-upu je Laneganův oblíbený spolupracovník Duke Garwood, který po intenzivním úvodu působí jako host z jiného vesmíru. Přichází pod kužel bledého světla osamocen: "Go away. These lights are disturbing." Osvětlovač ubírá na intenzitě, písničkář se proměňuje v temnou siluetu v oranžové záři. Jeho sytý, temný bas doplňuje vibrato a vrstevnaté zvukové tvary vznášející se nad kytarou. Publikum je v tranzu. Vzduch zbytní a zhoustne jako med, kytara se hůř ladí a v místnosti prudce stoupá teplota. Honey in the ear. Všechno osazenstvo baru je najednou vcucnuto do sálu. V první řadě přátelsky diskutují lidi v tričkách Mudhoney, Les Rhinocéros a Ninja Turtles, kteří zjevně znají názvy, roky výroby i životní příběhy všech kytar a elektronických udělátek na pódiu.
Mark Lanegan si dává lehce načas, přichází krátce po desáté. Má na sobě tričko, košili a vestu, z čehož je mi rázem ještě větší horko. Žádný dramatický nástup se nekoná, jen příchod kapely mezi klasická červenomodrá světla... a mocné uvítání publikem. Mark jen tiše poděkuje. Za skupinou se nenachází žádná blikající projekce, vše je temné, staticky modré, hutné, inspirativní. Neočekávám grunge, kántry, klávesové plochy ani chvějivou elektroniku - přesto se všechny tyhle stopy postupně vynořují a vlní se skrze melancholické stěny blues s tuhými kořeny.
Pak přijde, co očekávám: dunění, zvukové vlny, vibrující podlaha prorůstající do mozku. Tohle tě dostane, i když nejsi fanoušek, varovali mě. Při Gray Goes Black a One Way Street učůrávám z ozvěn kytary, průzračných kapek klavíru a kvákající hrubozrnné basy. Musím pryč z kotle, kde je to čímdál těsnější. Po cestě doprostřed sálu vidím, že netančí jen frakce v přední řadě, i vzadu všichni uznale pokyvují do rytmu. Houpající se masy vyvolávají pocit sounáležitosti. The Gravediggers Song rozvášní i nejzamračenější postavy, v závěru následuje hlasitý nekončící aplaus. "Tyvoe, připadám si jak na Brutale!" svěřuje se vlasatec vedle mě nadšeně.
Opouštím sál ve spěchu, abych urvala pár hodin spánku před návratem k píchačkám. Mark bude po vystoupení rozdávat autogramy, slibuje slečna u merch stolu. Takže takhle z nás rostou fanoušci? Začíná mi být líto, že nepoznám žádné z dosud nezahraných b-sides ani rarities a neodnesu si ani jedno z ňuňu tour-only alb v papírových obálkách, co vypadají jako ručně potištěné razítkem vystřiženým z westernového filmu (a možná doopravdy jsou). Možná příště. To už budu připravená.
Mark Lanegan (usa)
16. 08. 2015, Fléda, Brno
foto © vrbaak
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.