Anna Mašátová | Články / Reporty | 07.06.2017
Zdvižená obočí, nechápavé ošívání i zadumané a napjaté výrazy. Vyprodaný sál pražské Akropole si ani po téměř dvouhodinovém představení nebyl jist, o co vlastně šlo a kam se poděla energická dračice Amanda Palmer. Jenže vyvést své publikum z míry uměla Palmer vždycky dobře, proč se tedy podivovat, že natočila temnou desku plnou pochmurných obrazů. Na I Can Spin a Rainbow s ní spolupracovali její dlouholetí idolové Edward Ka-Spel a Patrick Q Wright z The Legendary Pink Dots, kteří s ní přijeli i do Prahy. Kapelu objevila Palmer díky německého příteli už jako teenager, zcela se do anglicko-nizozemské party zamilovala a možná si tak probíhajícím turné splnila i sen.
Tedy tentokrát žádný kabaret, ale místy značně drásavé výpovědi s hlasem Palmer i Ka-Spela a doprovodem Wrightových houslí. Náplní večera byly především písně z nového alba inspirované současným světovým dění i nikdy nevydaná píseň Machette. Samozřejmě nechyběly úlitby fanouškům Mr. O a Half Jack, přesto po skončení až příliš často zaznívaly hlasy, že mělo být „Amandiných klasik“ více.
Obsah setlistu můžeme rozporovat, můžeme s ním i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ostatně brblat by bylo škoda. Trio na pódiu předvedlo sugestivní a syrové vystoupení, kde mělo vše pravý čas i místo, včetně humoru, komentování politiky i omluv Wrighta za zpackaný název České republiky. I bez odlesků korunky ve vlasech matka dvouletého syna zářila, Ka-Spel hypnotizoval a Wright uhlazoval a mámil. Amanda Palmer nikdy neomrzí.
redakce 12.10.2019
Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...
redakce 12.10.2019
Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.
redakce 08.10.2019
Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.
redakce 08.10.2019
Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.
redakce 07.10.2019
Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...
redakce 06.10.2019
„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.
redakce 05.10.2019
... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?
redakce 04.10.2019
Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.
redakce 03.10.2019
Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.
redakce 02.10.2019
Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.
