Články / Reporty

Palmer, Ka-Spel, Wright a písně, z kterých mrazí

Palmer, Ka-Spel, Wright a písně, z kterých mrazí

Anna Mašátová | Články / Reporty | 07.06.2017

Zdvižená obočí, nechápavé ošívání i zadumané a napjaté výrazy. Vyprodaný sál pražské Akropole si ani po téměř dvouhodinovém představení nebyl jist, o co vlastně šlo a kam se poděla energická dračice Amanda Palmer. Jenže vyvést své publikum z míry uměla Palmer vždycky dobře, proč se tedy podivovat, že natočila temnou desku plnou pochmurných obrazů. Na I Can Spin a Rainbow s ní spolupracovali její dlouholetí idolové Edward Ka-Spel a Patrick Q Wright z The Legendary Pink Dots, kteří s ní přijeli i do Prahy. Kapelu objevila Palmer díky německého příteli už jako teenager, zcela se do anglicko-nizozemské party zamilovala a možná si tak probíhajícím turné splnila i sen.

Tedy tentokrát žádný kabaret, ale místy značně drásavé výpovědi s hlasem Palmer i Ka-Spela a doprovodem Wrightových houslí. Náplní večera byly především písně z nového alba inspirované současným světovým dění i nikdy nevydaná píseň Machette. Samozřejmě nechyběly úlitby fanouškům Mr. O a Half Jack, přesto po skončení až příliš často zaznívaly hlasy, že mělo být „Amandiných klasik“ více.

Obsah setlistu můžeme rozporovat, můžeme s ním i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Ostatně brblat by bylo škoda. Trio na pódiu předvedlo sugestivní a syrové vystoupení, kde mělo vše pravý čas i místo, včetně humoru, komentování politiky i omluv Wrighta za zpackaný název České republiky. I bez odlesků korunky ve vlasech matka dvouletého syna zářila, Ka-Spel hypnotizoval a Wright uhlazoval a mámil. Amanda Palmer nikdy neomrzí.

Info

Amanda Palmer & Edward Ka-Spel
4. 6. 2017, Palác Akropolis, Praha

foto © Petr Klapper

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes To Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?

Sen plný nostalgie (New Order)

redakce 04.10.2019

Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při kytarových partech poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako v záznamech Joy Division.

Ekosystémy (Lunchmeat, Escher Fucker, Elías Merino & Tadej Droljc)

redakce 03.10.2019

Roztrieštená existencia večne meniacich sa objektov bola oklieštená objemom kvádrov a tento vzťah odrážala aj prítomnosť strohej architektúry CAMPu.

Krása nevolnosti. A naopak. (Dasha Rush vs. Alex Guevara)

redakce 02.10.2019

Kopule, na níž projekce probíhala, tak mohla být vnímána jako zvětšená lidská hlava, něco jako „nadhlava“ všech zúčastněných.