Paměť a bytí (Kazuo Ishiguro a Pohřbený obr)

Spisovatel Kazuo Ishiguro patří k velikánům současného světového románu. Rodáka z japonského Nagasaki (v šesti letech se přestěhoval s celou rodinou do Anglie) proslavil román Soumrak dne (1989), ve kterém deníkovou formou nahlížel závažná témata týkající se druhé světové války. Díky této knize získal jednu z nejprestižnějších cen za literaturu, Man Bookerovu cenu, jež se každoročně uděluje za román napsaný v anglickém jazyce. V roce 2017 se jeho proslulost ještě zvýšila, když Ishiguro získal za své celoživotní dílo Nobelovu cenu za literaturu. Jeho prozatím poslední kniha Pohřbený obr (2017) znovu dokazuje proč.

Děj románu Pohřbený obr je situován do mytické postartušovské Anglie, ve které se starý manželský pár Axl s Beatricií vydávají na cestu za svým ztraceným synem. Tato cesta je alegorií hledání sebe sama skrze ztracenou paměť. Celá země je totiž zahalena (díky dechu dračice Queriq) do mlhy zapomnění, jež v románu figuruje protichůdně: jednak vymezuje a rozšiřuje ona bílá místa individuálních zapomnění, které v zemi udržují kýžený mír, jednak představuje oponu skrývající hrůznost našeho bytí. Ishiguro v tomto napětí (mezi rozpomínáním a zapomínáním) pokládá zásadní otázku, zda otevírat, či neotevírat staré rány osobního i kolektivního vědomí a zda se pomyslné rány mohou někdy zahojit, nebo jsou odsouzeny k nekonečnému opakování.

Ishigurův styl je přitom všem nezaměnitelný – pohybuje se v mezích analytického až doslovného popisu, zároveň tím autor odvádí pozornost od toho, co chce doopravdy říci. Ona mlhavost zde neprosakuje jen obsahově, nýbrž i formálně. Pohřbený obr je plný nedořečeností a matoucích náznaků a čtenář musí číst opravdu pozorně, aby docenil pestré intelektuální zázemí Ishigurova románu. Tato interpretační neuchopitelnost se týká i žánrové tematiky. Ta se pohybuje na pomezí historického románu a fantasy, ale zároveň neplatí ani jedno z uvedeného.

Pohřbený obr má ale daleko větší ambice, které se nepřímo dotýkají toho, co Milan Kundera naznačil ve známém eseji Zneuznané dědictví Cervantesovo. Zde se dovídáme, že člověk pod rozmachem vědy ztratil z očí celek a sebe sama, což ještě dříve nazýval německý filozof Martin Heidegger „zapomněním bytí“. Kundera píše, že člověk „povýšen na ‚pána a vlastníka přírody‛ se stává pouhou věcí náležící silám (silám techniky, politiky, dějin), které ho přerůstají, překonávají, přivlastňují si ho. Pro ty síly nemá už jeho konkrétní bytí, jeho ‚svět života‛ (die Lebenswelf) žádnou cenu a žádnou zajímavost: konkrétní bytí je ponořeno do tmy, je předem zapomenuto.“ Proti tomuto zapomnění zde stojí dějiny evropského románu, které všechna velká existenciální témata (řeč, úzkost, starost), jež Heidegger analyzuje v díle Bytí a čas, objasňují: Skrze Proustovo dílo tak například nahlížíme spletitost času a skrze romány Thomase Manna analyzujeme role mýtů. A Ishigurův román lze řadit do linie těchto velkých románů, které v komplexní míře suplují filozofický popis světa.

Pohřbený obr přitom zkoumá zejména jedno z existenciálních témat – totiž lidskou paměť. Ishiguro díky ztracené paměti svých hrdinů ponechává svět v jeho domnělé jednoznačnosti a univerzálním míru. Očekávané procitnutí z těchto vzdušných zámků pak na konci knihy otevírá bolestnou nejistotu a zmatení, v němž ovšem chápeme svět v jeho nesrozumitelné, ale věrohodné podobě. Ač to může znít pateticky a paradoxně, Kazuo Ishiguro na stránkách Pohřbeného obra osvětluje prostřednictvím zapomnění ono zapomenuté bytí. Čtenář si nemůže přát víc.