Články / Reporty

Párová dvojka: Tycho

Párová dvojka: Tycho

redakce | Články / Reporty | 19.10.2014

A máme tu nový reportážní formát nazvaný Párová dvojka, který znamená... párovou dvojku. Ta nemusí být pár, ale dvojka jsou vždycky. Něco jako: dobrý večer, přišli jsme se s mikrofonem zeptat na koncert nevšedního umělce ze zámoří obyčejných lidí z publika, jaký večer to byl, co úchvatného jste zažili... nebo něco takového. Náhodně vybraná dvojice, pevně daná předem, nesourodý mix i manželé, cokoliv je možné. Na Tycho v Roxy jsme narazili na Davida Čajčíka a Jana Michalcovou. Gender především.

David: „Děti jsou v MeetFactory,“ povídá mi jeden z organizátorů koncertu Tycha u vchodu. To úplně nevím, ale situace, ve které se pražští fanoušci ocitli, možná nakonec pomohla všem promotérům, protože po newsfeedové masáži se muselo zdát, že nejít 16. října alespoň na jeden z trojice koncertů Caribou – Tycho – Passenger, je společenská sebevražda. Volba padla na Tycha, který mě dosud úplně míjel.

Christopher Willits supportoval se sluníčkovým ambientem a fešnou čepicí, ale aby si jeho kytarovo-elektronický set mohl někdo alespoň trochu užít, musel stát hodně šikovně, protože hlasitost prohrávala s konverzacemi zaplněného Roxy. To Tycho si přivezl tři spoluhráče a hlasitost nebyla problém. Použití kapely stejně jako u Trentemøllera proměnilo hudební texturu a z elektroniky se více či méně klubal příjemný kytarový post-rock ve stylu Maybeshewill. Z melodických linek se daly vybrat lepší i horší kusy, stejně tak z vizualizací (triangles, triangles everywhere!) a v osudí létal i balónek s konstantním tempem, které tak trochu iritovalo. Chtělo to mít prostě náladu, chuť si zaplavat v příjemné síti neinvazivní elektroniky, z níž toho příliš nevyčnívá, a pokud možno se neutopit v nostalgii. Publikum bylo vděčné, přežilo, Tycho sympatický, já celkem spokojený. Po Praze se tu noc nicméně pohybovala i nadšenější individua. S páskou MeetFactory. Děti.

Janka: Síce som na koncert neprišla v tričku Tycho ako jeden z jeho najvernejších fanúšikov, no večer stál za to. Na úvod Christopher Willits predstavil pre mňa hudbu dovtedy neznámu. Niečo ako fajčiť trávu bez fajčenia trávy, hudba z dávnej budúcnosti. Hudobné textúry zo softwaru, gitarové riffy a hlas splývali v akejsi harmónii spolu s vizuálnym predstavením (nikdy som si doteraz na nebi nevšimla trojuholníky). Chýbala mi už len jogamatka.

Ticho, Tycho (čítaj tajkou). Scott Hansen momentálne chodí po svete so svojím tour a rozdáva úsmev. Aspoň tak to vyzeralo po prvej skladbe. Ďalší hudobník, pri ktorom sa ťažko odoláva, aby ťa nezlákal so svojím zvukom a ▲vizualizáciami ▲ niekam preč do iného sveta. Tycho naživo je však zároveň o niečo tvrdší, najmä vďaka bubeníkovi Rorymu O´Connorovi, ktorý vytrieskal z bicích doslova všetko. Je príjemné počuť takú inštrumentálnosť pri elektronickej kapele. Pred koncertom som bola skôr zbežný poslucháč, jeho tvorba mi neladila do ucha. Po Roxy štvrtku vnímam jeho hudbu inak, asi viac rozumiem a neprestávam počúvať.

Info

Tycho (us) + Christopher Willits (us)
16. 9. 2014, Roxy, Praha

foto © Kateřina Motýlová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.