Články / Reporty

Pastelové barvy krve Goblin

Pastelové barvy krve Goblin

Michal Smrčina | Články / Reporty | 17.04.2019

Je to trochu nejistý krok. Italský prog rock ze sedmdesátých let nespadá do mého standardního záběru. Situaci zde ovšem mění, že jde o kapelu, která svou existenci úzce spojila se specifickým žánrem giallo hororu, režiséry jako Argento nebo Fulci, a postarala se o početné soundtracky. Jestli mě k tomuto kdysi náhodou nasměrovaly přednášky filmové vědy důstojně nazvané Estetika krve, tak zbytek návštěvníků vypadá, že přichází na jistotu. Předkapely není třeba a aktuální složení Goblin nijak nerozhazuje ani slabá návštěvnost. Kultovní, ale přeci jen niche status a vyšší cena si vybírají daň jen v tomto ohledu, potřebnou protiváhu představuje zápal publika a mile nekritické nadšení. Nakonec není od věci si užít Futurum i v komornějším podání.

fotogalerii z koncertu hledejte zde

Sledovat peripetie kapely, reuniony a proměnlivé složení není nutné, je dost, že projekt stále táhne dál hlavní skladatel a klávesista Claudio Simonetti. Rozložené stupně několika kláves určují fyzické limity jeho působnosti, nejde o zbytečnou akrobacii. Přesto pódiu zjevně dominuje a spoluhráči pouze dotváří už namalované obrazy. Prošedivělý muž se zdobnou principálskou košilí a klamavou vizáží folkového hudebníka řevnické Porty přijíždí do Prahy zahrát vůbec poprvé, navzdory tomu, že právě třeba ikonickému snímku Suspiria už bylo přes čtyřicet let. Vůbec to nevadí – syntezátory udávají chvíli tajemné, chvíli manické a nervní tempo, kytara a basa mnohokrát slyšené pianové motivy posiluje, basistka si sice až otravně nárokuje pozornost v popředí stage, ale Simonetti zůstává přirozeným středobodem koncertu, s relativně úspornými, a přesto účinnými pohyby i rozšafným pohozením delšími vlasy. Něco psychedelie, střídmé dávky jazzových variací, melanž rocku a elektroniky a melodie, co se snad všem přítomným vryly do paměti už dávno. Což je i právě tím, za čím dnes přišli, a Simonetti si je velmi dobře vědom toho, že zde jde hlavně o stará alba ze sedmdesátých a osmdesátých let, i když svůj relativně pokročilejší věk občas vyplní i současnou tvorbou. Projekce to reflektuje ve sledu známých scén z nutně související filmografie. Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Na giallo motivy ze snímků Profondo Rosso, Opera nebo Démoni je zřejmé, že se rozhýbané, poctivě aplaudující publikum ocitlo na správném místě.

Kývání hlavou do rytmu starých soundtracků přináší jen málo nostalgie. Spíše stvrzuje životaschnopnost dnes už klasických skladeb, aniž by evokovalo pocit návštěvy progrockového skanzenu či filmového muzea. Hlavní záhadou překvapivě živého večera se ale nakonec navzdory pochmurným výjevům Goblin stává můj zmizelý kabát.

Info

Claudio Simonetti's Goblin (it)
13. 4. 2019 Futurum Music Bar, Praha

foto © Pavels Dunaicevs

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.

Bluesová hypnóza (Seasick Steve)

redakce 01.04.2019

Novinky doplnily staré kousky, které hladce vklouzly do charakteristického, jednolitého zvuku, na jaký jsme u tohohle čiperného osmdesátníka zvyklí.