Články / Sloupky/Blogy

Paul Wallfisch: On and off the road #2

Paul Wallfisch: On and off the road #2

Paul Wallfisch | Články / Sloupky/Blogy | 26.08.2012

Zemřel Dennis Hopper.

V Los Angeles se dá žít jen z drobků filmového průmyslu. I celý ten hudební se chová jako retardovaný synovec velkého chlápka na kopci, co tráví čas tím, že počítá hrubé zisky za víkend. Filmy jsou vesmír a v něm galaxie aut, muziky a porna. Takže jsem psal brakové písničky do soft-core pornáče Rogera Cormana, prodával porno kazety, chodil se do Cheetahs koukat, jak tancují přítelkyně mých nejlepších kamarádů, a pronajímal všechny ty staré káry, co stály na naší příjezdové cestě, filmařům na natáčení v poušti. Strávil jsem sedm let v americké verzi města světel a skončil na kopci nad jezerem, které bylo ve skutečnosti nádrž. V poušti věci nereznou, takže plechy vydrží déle... Ale dřív či později všechna ta auta stejně pomřou a polovina minulého století už zůstane jenom fikcí.

Byli jsme na tom kopci jediní v podnájmu a naši sousedi, kteří svůj dům vlastnili, si stěžovali na olejové skvrny na silnici. Ano, správně, na silnici, ne na naší příjezdové cestě. Neměli jsme totiž kam zaparkovat zelený Studebaker ročník pětapadesát, Rivieru z roku 1973, pruhovanou Barracudu z devětašedesátého (pojízdný ekvivalent bývalého vězně bez domova na flámu), ani Benz 190 ročník šedesát jedna s Chevy V8 motorem, který se stavěl na zadní, když jste moc přitlačili na plyn. A taky moje vlastní autíčko, Donnu, podle Donny Reed (jo, jo, Život byl krásný). Byl to kanárkově žlutý Plymouth Volaré s automatickou převodovkou pod volantem a podsvícenými tlačítky. Tohle rodinné stříbro jsme neměli kam schovat, protože v garáži bylo nahrávací studio. Pak se přistěhovali Love and Rockets a Daniel Ash zaparkoval jednoho ze svých Harleyů s obří pirátskou vlajkou přímo před vchodem a o sousedech, co jim vadil olej, jsme už nikdy neslyšeli.

Ale teď předbíhám. Abych se dostal do ráje, musel jsem po dálnici. I po Route 66. Takže jsem si v bazaru v Massachusetts koupil od jednonohého a jednookého veterána z Vietnamu Buick Elektra 455 z roku 1973 (největší elektrárnu, co General Motors kdy postavili). Věděl jsem, že stojí za hovno, ale měl funkční osmistopý přehrávač a k dobru první album ZZ Top a Night Tripper od Dr. John. Rozhodně to za těch šest set babek stálo. Potom, co ta svině chcípla na mostě George Washingtona, ji v garáži, kam jsme jí odtáhli, pojmenovali Christine. Nakonec to ale do země zaslíbené zvládla. Tam jsem Christine prodal kamarádovi, aby jí hned potom upadl podvozek. Asi mě měla ráda.

Dávno před domem na kopci, studiem v garáži a všema těma kárama jsem skončil v pokoji ve starém domě Louise Brookse na Ivar Street, na kopci kousek od Hollywoodu a Vine. A jezdil jsem autobusem. Uprostřed atmosféry chcanek a zvratků v podchodu pod 101Freeway někdo kdysi dávno namaloval na zeď Louisův portrét. Žádný graffiti, ale městská galerie. Přijímací salónek mého kopce. K tomu novogotickému domu za ta léta tolikrát přistavovali, až se jeho přetékající pozadí začalo nejistě vznášet nad přetékající špínou dalšího losangeleského kopce. Zadní část byla tučná, ale tvář, nastavená Ivar Street, se skládala ze samých štíhlých pilířů a elegantních průchodů. Můj pokoj byl malý, ale černobíle vydlaždičkovaná koupelna byla větší než minimálně dva z bytů, ve kterých jsem v New Yorku bydlel. Okno, ke kterému jsem si přistavil postel, vedlo na malý balkón, o kterém jsem si nikdy nebyl zcela jist, že se pode mnou za chvíli nepropadne. Nakonec přežil i zemětřesení, které po celé délce silnice vyrvalo deset čísel širokou díru... Přímo naproti přes ulici bylo okno, ze kterého pravidelně zíral dlouhovlasý naháč. Stavbou těla tak trochu svalovec jako Harvey Keitel. Objevil se obvykle ve chvíli, kdy u mě byla moje přítelkyně, nebo když bylo zcela jasné, že má vlastní publikum, před kterým se může předvádět. Po čase jsem se s tímhle stárnoucím Casanovou odvedle poznal osobně. Virgil Frye se jmenoval. Ochotně nás seznámil se svým životním příběhem, ale jak to tak bývá, ty úvodní kapitoly zůstanou bezpochyby nejlepšími.

Virgil dorazil na pobřeží ze středozápadu spolu s kumpánem Dennisem Hopperem v padesátých letech. Byli z toho samého těsta, připravení nastoupit tam, kde Jimmy Dean skončí. Až na to, že Hopper slízl všechnu smetanu. Proč Dennis hrál v Rebelu bez příčiny nebo Obrovi a jeho parťák Virgil dostal jen práci maskéra na natáčení Bezstarostné jízdy, ať si každý tipne sám. Život prostě nebejvá fér. Vlastně, Frye se jednou v Bestarostné jízdě i objevil, ale neuvedli ho v titulcích. Ale sakra, ani J. D. Souther přece nikdy nebyl uvedený jako scénárista, takže kdo ví, jestli Frye taky neojebali?

Virgil tak skončil u malých rolí v béčkových hororech, občasných televizních show a v divadle, což je v Hollywoodu něco zhruba dvě příčky pod pornem a možná o fous lepší než sbírat nádobí v Duke’s. Byl to sice „starý kámoš Dennise Hoppera“, ale především zplodil jedno z nejznámějších poprsí druhé poloviny dvacátého století, kterému se jinak říkalo Punky Brewster. Jinými slovy: stal se otcem Soleil Moon Frye. Virgil pak dával hodiny herectví, kam chodili především současníci jeho dcery, a zíral na nás skrz to okno bez záclon. Když jsem se minulý týden dozvěděl, že Hopper umřel, tak jsem si ihned vzpomněl na Virgila, a snažil se v googlu najít, kam se ten můj málem slavný soused poděl. Dozvěděl jsem se, že jeho dcera natočila vysoce ceněný dokument o svém alzheimerem stiženém otci. Částečně prý jako pokus o znovunavázání jejich vztahu, před tím, než ta všudypřítomná mlha zhoustne nadobro. Taky jsem se dozvěděl, že Virgil byl před tím, než zamířil na západ za slávou a bohatstvím, šampiónem soutěže Golden Gloves v boxu, což není zanedbatelný úspěch. Evidentně mu to nestačilo, i když to bývalo mohlo znamenat jasnější cestu ke spokojenější druhé kapitole.

Před lety, když mi moje šeky od ASCAP začaly vynášet na víc než tofu párky, všiml jsem si, že jedna z věcí, kterou jsem složil, si našla cestu do dílu Punky Brewster. Byli jsme na sebe nějak zvláštně napojení, Fryovi a já, i v těch nižších okruzích hollywoodského krevního oběhu. Nejen v tom ambiciózním světě bez aut, plném snů.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #2> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: ESNS 2022

redakce 17.01.2022

V rámci přesunutí kompletního programu do online prostředí sice některá jména zmizela, postrádáme hlavně Bob Vylan nebo Wu-Lu, ale i tak vybíráme ze tří stovek umělců.

Šejkr #70: Vyhlídky? Nadějné.

Michal Pařízek 14.01.2022

Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli... Kinterův Revolucionář a další... přísliby.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 05.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moon odhalila počínaje s Novým rokem pátá až druhá místa a s premianty tu máme i celkové pořadí nejlepších loňských nahrávek.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 04.01.2022

Tentokrát tu máme dvě ženy, každá s úplně jiným výrazovým rejstříkem, obě stejně přesvědčivé. Desky roku podle magazínu Full Moon.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 3. místo

redakce 03.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moonu pokračuje a po pátém a čtvrtém místě tu máme krásné třetí. Srážka světů nebo blízká setkání jiných druhů?

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 4. místo

redakce 02.01.2022

Po včerejším pátém místě tu máme čtvrté ve výroční anketě magazínu Full Moon. Brno vs. Brighton!

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 5. místo

redakce 01.01.2022

Pátá příčka Desky roku podle magazínu Full Moon přináší za rok 2021 pozoruhodné setkání, a takových nebude málo ani v dalších dílech tradiční ankety málo.

Šejkr #69: Open the gates!

Michal Pařízek 31.12.2021

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc...

Šejkr #68: Přítulné bezpečí

Michal Pařízek 17.12.2021

Konec roku. Klasika. Jako by toho stresu nebylo celý rok dost, na závěr si to vždycky ještě vyšperkujeme...

Šejkr #67: „So be careful what you say for views...“

Michal Pařízek 03.12.2021

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace