Články / Sloupky/Blogy

Paul Wallfisch: On and off the road #4

Paul Wallfisch: On and off the road #4

Paul Wallfisch | Články / Sloupky/Blogy | 28.10.2012

Právě jsem vrátil z České republiky. Když jsem otevřel dveře na terasu, zjistil jsem, že soused mezitím pokácel všechny stromy ve dvoře.

Tohle bylo podruhé za dva měsíce, co jsem vyrazil na čtyřdenní turné. Obě se točila okolo mého stěhování do Dortmundu. Jsem rutinér a vždycky mě rozhodí, když se vracím domů někam, kde ještě nejsem úplně doma. Je to jeden z důvodů, proč tak rád cestuju. Cestování mě nutí vypínat autopilota. (Mezi další patří fakt, že jsem toho procestoval tolik, že se neustálá pomíjivost stala součástí rutiny.) Můj červnový komplic byla Little Annie. Po každém z těch tří koncertů jsme měli den volna, takže mi celá ta expedice připadala jako čtyři měsíce. Tentokrát jsem na to byl sám. Tedy, až na mou tajnou zbraň, českou pořadatelskou supermúzu, která mi ukazovala cestu. Čas se scvrknul do nekonečného dne a noci. Jak tak píšu „ukazovala cestu“, nedobrovolně mi ožívá obraz Petera Framptona, bledého přízraku z hlubin spletité hudební minulosti, kterého se doteď děsím. Mám z toho husí kůži, ale k hlubšímu přemýšlení o skutečných paralelách mě to nedonutilo. (Omlouvám se.)

Minulý měsíc jsem se zasekl na dortmundských králících a zapomněl se, byť slovem, zmínit o kouzelné Annie. Ale tentokrát mě okouzlilo Brno. Rád objevuju nová města a tohle pro mě bylo exotickou kaňkou na mapě. Je to silné jméno, něco jako Bruno (ale ne jako Borat). Poznal jsem v životě pár silných Brunů. (Můj měknoucí mozek se znovu ubírá starými cestami…) Ve skutečnosti nezačínám v Brně, ale v Uherském Hradišti, daleko na Moravě. Letěl jsem do Vídně, kde jsem se v baru Philadelphie u Meidlingského nádraží potkal s naším basákem z Botaniky Jasonem. Jason shodou okolností z Philadelphie pochází. Tenhle bar, plný starých chlápků, byl nejspíš to nejšpinavější a nejméně přívětivé místo, odkud můžete v Evropě vyrážet. Vlak je o půl hodiny zpožděný, čekám tedy, že i já budu v cíli, ve Starém Městě, o půl hodiny později. Jsem poučen, že Staré Město znamená „old town“, protože je to stará část Uherského Hradiště. Nějakým zázrakem se mocným motorům našeho ocelového oře podaří zpoždění dohnat a cedule Staré Město se tak z ničeho nic objevuje za oknem. Vlak zpomaluje uprostřed pole, zatímco v polospánku odpojuji notebook a snažím se posbírat bordel, co jsem po kupé rozházel. Stačím vystoupit vteřinu před tím, než se vlak dá znovu do pohybu. Je to rozhodně úspěch. Pro dnešek první. (Všichni byste měli vědět, že denní dávka úspěchu je nejlepší prevencí sebevraždy. A victory a day keeps suicide away.)

Dvacet čtyři hodin, které trávím v Uherském Hradišti, je ve znamení zelené. Tmavá, mokrá zelená tráva a stromy, božsky zelené festivalové plakáty, zelená irského pubu v hotelu, kde nás ubytovali. V neposlední řadě pak zelená místního zabijáckého absintu. Ta irská krčma vypadá celkem věrohodně, až na dost ne-irskou, i když výtečnou česnečku s vejcem, kterou jsem někdy kolem čtvrté odpolední snídal. Přibližně čtyřiadvacet hodin po tom absintu. Naštěstí, nebo naneštěstí, to záleží na tom, jakou mám náladu, jsem se neúčastnil svlékání a močení na baru. Ovšem to, jakže jsem se vlastně dostal od absintu až k polévce, nechť si každý domyslí sám.

Hraju na velkém pódiu pro malé publikum. Looper funguje, omnichord funguje, maska funguje znamenitě. Záplava úspěchů. Jako by nestačilo, že můžu každý večer zpívat I’m Your Man, daří se mi ještě stupňovat ten oduševnělý zážitek jak pro sebe, tak pro publikum. Navíc je v tom pomalovaném papírmašé šíleně vedro. Pár stupňů od udušení. Ptám se promotéra festivalu, kdo ten večer ještě hraje, a dozvídám se, že pražská kapela, která si říká Kill the Dandies! Přikývnu, jako bych kurva tušil, co jsou zač. Jinak ale, jak jsem stačil poznat, je to parta nadmíru družných rockerů, samí fešáci. Sonja z Kill the Dandies! a já zjišťujeme, že jsme rock’n’rolloví příbuzní nanejvýš přes jedno koleno. Naznačuje, že si myslí, že mě ovlivnila berlínská kabaretní scéna, čímž myslí Nicka Cavea a spol. Moje odpověď na to je: „Kabaco? A kdeže je ta scéna?“

Každopádně Nick Cave zruinoval berlínskou hudební scénu přinejmenším jedné nebo spíš třem generacím, tím, že se kolem něho vyrojila hejna povrchních pseudofanoušků, pohůnků a napodobenin, které se vydávaly za muzikanty. Nic proti Kill the Dandies!, kteří do téhle nešťastné kategorie nepatří. A kdyby to někoho zajímalo, tak ani nic proti Caveovi... Ehm. Dřív, než si stihnu zadělat na pořádný průšvih, je načase přesunout se do Brna. Během téhle krátké cesty se potkávám s prvním ze tří úžasných českých dezertů, jablečným štrúdlem ve vší parádě.

V Brně mě čeká další skupinka drahoušků z Prahy, se kterými se budu střídat na pódiu, Lealoo. Eva si vykračuje v sexy červených lodičkách. Znějí jako Garbage, čímž myslím kapelu Butche Viga, ne odpadky. Jejich první album mě opravdu bavilo, ale když to zmíním na pódiu, dostane se mi z publika pouze výhrůžných pohledů od Evy se zaťatými pěstmi. Evidentně to v překladu úplně nefunguje. Navíc Garbage tu asi nebudou patřit mezi nejoblíbenější kapely. Moje rychle rozrůstající se česká slovní zásoba rozhodně slaví větší úspěch. Slovo dne je: maszlo. Na to nikdy nezapomenu. „Hej Laszlo, můžu dostat ještě maszlo?“ A taky „masso“. Maso je poslední z šesti českých slov, co umím. Vždycky byste měli vědět, jak říct v cizím jazyce něco, co nechcete nebo nemůžete. Dávám si moravský medovník. Ten rozhodně chci a můžu.

V Praze mám znovu pocit, že jsem po dlouhé době v centru vesmíru. Zpátky v civilizaci, ať už to znamená cokoliv. Ačkoli na Karlově mostě je takové normální přelidněné odpoledne, kdy většina turistů neuhýbá z již vyšlapané trasy. Poštěstí se mi najít chvilku kýženého klidu u jednoho z říčních kanálů, jen pár kroků od pekla diskoték. Pamatuju si, že jsem tu byl v roce 1986, kdy veksláci v sakách a čepicích ze svazové půjčovny kostýmů nabízeli na nádraží pronájem pokojů za valuty. Tenkrát mě to dostalo. Deset marek za noc. Udělejte si vlastní snídani. Jasně a chleba ve spíži měl tmavě zelenou plíseň. Na mostě lidi chytali kapry. Ale ten klid a nehybnost celého města přebíjela místní deprese a člověk z venku měl pocit, jako kdyby se ozvěny premiér Mozartových oper pořád ještě ozývaly z těch staletých kamenů. Sochy na Karlově mostě jsou z většiny stejně černé, jako byly tenkrát. Vrcholná gotika. Zejména ti tlustí pavouci ubytovaní na jejich ramenou, těsně pod hemžícími se houfy much. Scény loveckého běsnění ve zmenšenině. Měl jsem skořicové koblihy s malinovou omáčkou, i když podle menu to byly palačinky. Tedy podle menu měly i ty ančovičky v salátu být nakládané.

Po procházce jsem vešel do budovy z dob před tím, než severní Amerika poprvé uzřela Bibli, a odehrál tam koncert na naleštěné křídlo Petrof. Tentokrát jsem začal Leonardem a skončil namísto něj Linkousem (Markem). S tučnou porcí nového i starého Wallfische mezi tím. Pak už zbývalo jen sednout na Lufthansu zpátky do Dortmundu.

V roce 1996 mě Tod A zlanařil do první sestavy Firewater, částečně díky telefonátu, během kterého jsme si vyjasnili tři věci. Oba milujeme psy, song Is That There Is od Peggy Lee a Milana Kunderu. Vlastně bych v paměti našel ještě sedmé české slovo, „lítost“. Podle názvu kapitoly v Knize smíchu a zapomnění. Zatímco sedím na terase a zírám tam, kde pár dní zpátky byly stromy, začínají se moje čerstvé vzpomínky na výpravu do Česka přetvářet právě na stejnou „lítost“ nad tím, že se z nich brzo stanou jen další fosílie mojí hudební paměti.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #4> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #62: Elán mezi oblázky

Michal Pařízek 24.09.2021

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Michal Pařízek 10.09.2021

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Sharpe 2021: To nejlepší

redakce 07.09.2021

Letos nás pohříchu tolik z Full Moon na místě nebylo, tak jsme k tradičnímu výběru toho nejlepšího vyzvali další osobnosti, kamarády i obvyklé podezřelé.

Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

redakce 01.09.2021

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Ale nejen to. Putovní festival skončil. Začne.

Moody Moon Noize vol.2: Top 5

redakce 30.08.2021

Jsme nevyspalí, unavení, ale štastní. Stálo to za to. Před podrobnějšími reporty posíláme tradiční top 5 převážně z řad crew a organizátorského týmu.

Šejkr #60: „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím.“

Michal Pařízek 27.08.2021

Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Veronika Havlová, Viktor Palák 24.08.2021

Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.

Kdo mi ukradl moje noty? (Ostravské dny 2021)

Veronika Miksová 24.08.2021

Po náměstí se pohybovali žlutě odění bubeníci a do toho se plynule přemísťovali archaicky uniformovaní členové hornické kapely a uprostřed všeho rotovaly dva klavíry.

Top 5 Josefstadt 2021

redakce 20.08.2021

Po tradičním epickém reportu přinášíme ještě výběr z toho nejlepšího očima našich redaktorů/fotografů a přátel ze zeleného údolí a přilehlých kasemat.

Šejkr #59: Dny, kdy nám to spolu nejde

Michal Pařízek 13.08.2021

Emoce tlučou křídly už od Kyjova, chceme tam být rychle, a to ještě netušíme, co nás čeká na místě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace