Články / Sloupky/Blogy

Paul Wallfisch: On and off the road #6

Paul Wallfisch: On and off the road #6

Paul Wallfisch | Články / Sloupky/Blogy | 03.02.2013

Paměť.

Jeden lékárník z newyorské čtvrti Queens se objevil na stránkách časopisu The New Yorker, protože je Hafiz. Člověk, který dokáže zpaměti recitovat celý Korán. Nepamatuju si většinu filmů, které jsem viděl, hodně knih, které jsem přečetl, ani řadu lidí, se kterými jsem se seznámil minulý měsíc. Setkání s budoucím Hafizem, které proběhlo snad před čtyřiadvaceti lety v Mauretánii, si pamatuju dobře. Stejně tak jako spousta věcí, které jsem poztrácel, chybí mi i jméno toho chlapce, kterého jsem potkal v roce 1986. Jméno toho člověka v časopise, který mě doprovází každý týden přes Atlantik, je Muhammad Tayyab. Jeho patnáct minut slávy přichází během půstu v měsíci Ramadánu, kdy každý večer recituje v místní mešitě.

Moje cesta do Mauretánie byla přerušena, nebo umožněna, právě Ramadánem. Záleží, z jakého úhlu to posuzujete. Šel jsem pěšky na jih z El-Ajúnu, kolem nedostavěného stadionu a chlápků v modrém, co nepatřili k Blue Men Group. Auto, které jsem si stopnul a doufal, že mě vezme skrz španělskou Saharu, řídil osamělý policajt, který trpěl na žaludeční vředy. Otočil to a zamířil po prašné cestě zpátky do jižní výspy Maroka. Němečtí turisti mrtví, kanadští okradení a všude kolem si koledují o problémy guerily se zázemím v Alžíru. Takže mě stopovat přes Saharu nenechá ani omylem. Můj zachránce, kterého se půst netýkal kvůli zdravotnímu stavu, se zalezlý doma cpal vším tím jídlem, které ostatní nesměli. A co bylo nejdůležitější, už ho nebavilo jíst o samotě. Nakonec jsem našel let do Nouadhibou přes Kanárské ostrovy, což je něco jako dát si své poslední jídlo v Tour d’Argent, když vás čeká gilotina.

Letiště v Nouadhibou byla, alespoň tenkrát, garáž ze škvárobetonu. Spojení s městem zajišťovala taxi tažená velbloudy. Pokračoval jsem do vnitrozemí tři kilometry dlouhým nákladním vlakem převážejícím fosfát. Odtud jsem se pak chystal stopovat do hlavního města Nuakšottu. Desítky vagónů naložených až po okraj materiálem a přetékajících lidmi, kteří byli příliš chudí na to, aby si mohli dovolit jízdenku, tvořily většinu vlaku. Na úplném konci pak byl jeden vagón pro pasažéry. Neměl sice dveře ani okna, ale jeho sedadla postačila k přepravě těch zaměstnaných a zvědavých. Mauretánie je země dvakrát větší než Francie, s přibližně čtyřmi miliony obyvatel. Tři tisíce Belgičanů a Francouzů pobírají 97% vyplácených mezd v zemi. Ve vagónu pro cestující se mnou byl i jeden místní mladík. Nebylo mu víc jak osmnáct nebo dvacet. Měl na sobě bílou košili, černé kalhoty a bylo na něm vidět, že je velmi rád, že může cestovat „ve vlaku“ a ne na něm. Mluvili jsme spolu francouzsky. Můj společník se zeptal, zda znám Korán. Řekl jsem, že ne, na což mi odpověděl dlouhou, rytmickou citací ve znělé arabštině, kterou jsem určitě nikdy před tím neslyšel. Zeptal jsem se ho, co ten citát znamená a on přiznal, že neví. Význam možná přijde později, ale prozatím se prý snažil text jenom zapamatovat. Jeho cílem bylo znát celou knihu zpaměti. Stejně jako lékárník z Queensu o čtvrt století později by se tak stal nádobou slova božího, význam vem čert.

V Německu pracuju v divadle. Během posledních několika týdnů jsme zkoušeli Vojcka a já ze svého stupínku s piánem v zadní části pódia (nastrojili mě, že vypadám jako kříženec mezi Eltonem Johnem model 1978 a polárním medvědem) sleduju, jak se herci propracovávají od začátku, kdy si pamatují sotva každou desátou repliku, až do stavu, kdy si celou hru zapamatují natolik, že ať už řeknou cokoli, ať už to ve scénáři je nebo není, zní to, jakoby promlouvala sama duše postavy, kterou hrají. Význam každého slova, smysl každého interpunkčního znaménka, to všechno přišlo na přetřes během stovek hodin zkoušení. Premiéra je nádherná. Po tak dlouhém rozmýšlení a procvičování rolí přetéká každý z herců ryzí snahou předvést to, co se naučil, narvanému sálu.

Dva dny před premiérou Vojcka jsme šli na koncert Leonarda Cohena. Je mu 76 a hrál čtyři hodiny. Má figuru, jako kdyby mu bylo o polovinu méně, a při každé druhé písničce si kleká. Nemá to daleko k náboženskému zážitku. Příběhy lásky, války a života jsou v každém tónu, v každém slovu. Jsem ateista a myslel jsem si, že podobné momenty, jak se náš druh bude vyvíjet, postupně nahradí kostely, synagogy a mešity. Přesah umění, překypujícího významem nad kategorie slova, obrazu nebo zvuku, byl víc než slovo samé, zdrojem poznání pro všechna „velká“ náboženství.

Cohen si pamatoval každé slovo z třiceti písniček, které zpíval. Ale koncert ukončil slovy: „Bůh žehnej.“

Info

Vyšlo ve Full Moonu #6> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #62: Elán mezi oblázky

Michal Pařízek 24.09.2021

Fouká tak, že i zavřené slunečníky se komíhají jak sbor opilých baletek a chudák číšník z místní taverny má s rovnáním neposlušných lehátek slušnou honičku...

Šejkr #61: „Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje.“

Michal Pařízek 10.09.2021

Strašnice jsou vlídná čtvrť, bydlím tu rád. Je trochu rozbitá, špinavá a nepořádná, to mi taky celkem vyhovuje. Stejně jako to, že se tu obvykle nic moc neděje...

Sharpe 2021: To nejlepší

redakce 07.09.2021

Letos nás pohříchu tolik z Full Moon na místě nebylo, tak jsme k tradičnímu výběru toho nejlepšího vyzvali další osobnosti, kamarády i obvyklé podezřelé.

Ďakujem, milujem (Moody Moon Noize vol.2)

redakce 01.09.2021

Krom únavy nás – crew, organizátorský tým i spřízněné tváře – dostihlo po proběhlém festivalu Moody Moon Noize vol. 2 i dojetí. Ale nejen to. Putovní festival skončil. Začne.

Moody Moon Noize vol.2: Top 5

redakce 30.08.2021

Jsme nevyspalí, unavení, ale štastní. Stálo to za to. Před podrobnějšími reporty posíláme tradiční top 5 převážně z řad crew a organizátorského týmu.

Šejkr #60: „Máme to teda dělat venku? Já fakt nevím.“

Michal Pařízek 27.08.2021

Feeling podzim. Loňskou euforii na kolonádě do velké míry zapříčinilo také počasí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Vortex)

Veronika Havlová, Viktor Palák 24.08.2021

Gaspar Noé vysadil drogy a natočil film, ve kterém není ani stopa po stroboskopech, ale drásavostí si nezadá s jeho vrcholnými díly.

Kdo mi ukradl moje noty? (Ostravské dny 2021)

Veronika Miksová 24.08.2021

Po náměstí se pohybovali žlutě odění bubeníci a do toho se plynule přemísťovali archaicky uniformovaní členové hornické kapely a uprostřed všeho rotovaly dva klavíry.

Top 5 Josefstadt 2021

redakce 20.08.2021

Po tradičním epickém reportu přinášíme ještě výběr z toho nejlepšího očima našich redaktorů/fotografů a přátel ze zeleného údolí a přilehlých kasemat.

Šejkr #59: Dny, kdy nám to spolu nejde

Michal Pařízek 13.08.2021

Emoce tlučou křídly už od Kyjova, chceme tam být rychle, a to ještě netušíme, co nás čeká na místě.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace