Články / Reporty

Peklo na zemi - Bigger Longer & Uncut - Brutal Assault 2015

Peklo na zemi - Bigger Longer & Uncut - Brutal Assault 2015

ScreamJay, waghiss666 | Články / Reporty | 12.08.2015

Každý ráno mě probouzí ta samá facka, upocená, unavená, tahle byla letos poslední. Pod celtou stanu nacházím přeložený papír, na něm telefon a podpis Monika. Rozhlídnu se po areálu, zmačkám ho a vyhodím. Buď je to ten starej opileckej fór, jak zneuctít číslo nějakýho kámoše, a nebo na mě teď marně čeká nějaká kočka v latexovým korzetu. Cesta domů vlakem? Vlevo výprava našamponovaných manekýnů jako laciná reklama na Hugo Bosse, napravo zaprášený individua, padesát odstínů černé. Proč začínám od konce? Protože právě jubilejní dvacátý Brutal Assault byl pro mě dílem, skládačkou malých či velkých bizarností. Halucinace i rituál.

STŘEDA
Hořkost nejen na patře dávno přerostla pachuť. Našlapanému lajnapu chybí stálice Converge, a i kdyby hráli, zakážu crowdsurfing. Jsme na stejné vlně - na té jiné. Po dvaceti letech chybí slíbený headliner, tím líp. Motivace vrátit se za rok. Cestou na sjezd černokněžníků žereme burgry s dvojitou oblohou, po americku, poslední normální jídlo. Servírka v růžových šatkách se neusměje, tak moc mi leze z očí. Bejby nebude sedět v koutě, umím si tohle představit dvakrát do měsíce doma. Ztrub male Nemce, ať ví, že nejsou na té cestě sami.

Nepamatuju se, nikdo si nepamatoval, kdy Brutal čelil podobně vytrvalým tropickým vedrům. Tady už ty metalový kecy o pekle nebyly jen nějakou metaforou. Všudypřítomný lepivý žár, na akreditacích si mě na první dobrou spletli s Maďarem a při pohledu do programu bylo jasné, že středa (druhdy považovaná za warm-up) už dáno reprezentuje plnohodnotný festivalový den. Monuments? Chtěl jsem začít zvolna a tohle bylo spíš jak ze sortimentu „konkurenčního“ Rock for People. Chris Barretto by zpětně vyhrál v kategorii „nejstylovější květák festivalu“ a já se v dojmech motal mezi rozpaky a dílčí spokojeností. Raděj bych viděl TesseracT, s důrazem na atmosféru, někde o půlnoci. Melechesh si potrpí na nástup i pózy, jen z nějakýho důvodu, utnuli rozjetý set a celý nástup zopakovali znovu. Ashmedi připomínal blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga ze Slayer a celé to působilo přinejmenším standardně. Místo Mezopotámie a Sumeru sbírám dámu, co omdlela horkem, a rozvážně prchám do nitra pevnosti.

Čichem zvedá se žaludek, sluchem vibruje breakdown, achjo Carnifex. Nejměkčí kapelu z klubu na malé stagi meškám, první kroky nevedou před stage. Když vám jde o cizí psaní víc než o vlastní, stojí i fronta za to…? Viděl jsem dredatou menstruaci čtyřicetileté roztleskávačky kvůli fixu. Největší průser prvního dne je jasný, stíhám až Triptykon. Nuda metla, jen kdyby neměli TU basačku a kdyby Fischer neevokoval počmáraného Lanegana. Následná Katatonia leze potichu (!) a čistě, nechápu. Inteligentní romantika s patosem na nosu, odvrácená strana skandinávského temna s moderním progresem v nejdelším polibku. Nestydím se. Výprava si do držky leje škopek za škopkem, halva bude zítra a TOIky netečou, ani nelechtají. Pozvat si Maxe i Sepulturu na tentýž ročník znamená souboj o větší průser, tenhle spor ale Cavalera konečně vyhrál. Kytara jen jako kamufláž, lapačka po dechu, odrhovačky. První a poslední výzvu k circle pitu lidi zívnou, tak budeme zbytek setu zvedat ruce a skandovat mezi úryvky klasických fláků. Mladší generace Cavalerů dodává aktuálním Soulfly nemálo šťávy, ale verdikt nezmění, jakmile jejich táta rozjede na celý areál fotbalový nápěv. Čisté Albrechtice. Naproti tomu Mayhem sice předvádí divadlo zacákané krví a térem, za zavřenýma očima je ale pořád slyšet náhul. Staří a plesniví, ale pořád funkční, ať je jakýkoliv rok. První poslední kapela, co se dá ustát/udýchat. Tohle je teprve začátek…


Zatracený slunce, postupně vydýchávalo všechnu životadárnou energii, která na festivalu propojuje to, co se děje kolem vás, s tím, co se odehrává na pódiu. Jako dva světy, a kdybych si mohl vybrat, celý set Touché Amoré bych radši strávil tam nahoře, s nimi. Co na stagi skvěle fungovalo, v prostoru kolovalo s rozpaky. Epický, zaktraceně epický rozměr tomu dal jeden pár, který si krz polibky vyznával lásku zrovna, když posthardcorový vál roloval největší silou. Tohle v metalu vyrovnali jen Triptykon, black/doomová sázka na jistý, nekompromisní riff. A závěr prvního večera? Jeden interpret z programu polského OFFu poznamenal, že musí vidět prsa Patti Smith, a my, jako alternativu, vyfasovali prsa upoceného Jonase Renkseho z Katatonie, která v pozici mé melancholické srdcovky vsadila na jistotu a už bez větších technických obtíží (které pohřbily jejich loňský set) odehrála přesně to, co od nich publikum očekávalo. My Twin, Soil's Song, opar z Budvaru a před spaním příjemně zkouřený Perturbator.

Fatální zjištění: sestra v kraťáskách nemusí vypadat jako kurvička; na tričku se nosí KAŽDÁ kapela, byť netvrdá; zvuk nášupu je exkluzivní, a venku, a velký!

ČTVRTEK
Vstaneme fakt brzo oproti objemu vykonzumovaných pif a délce vykouřených cigár. Slunce je sporák, stan papiňák a nás degradovali na kuřata, jenže hormony bublají jen v někom a krev z cizího sice neteče, ale žetony jednou dojdou a bankomat začne chroustat. Čeká nás asi nejdivnější lineup, stejně zůstaneme nevěrní. Po ránu crossover thrash předkrmený rajčatovou polévkou z veg stanu funguje líp než kafe a čokoládové bochté. Ramming Speed strhnou okamžitě. Stejně klišé jako počmáranci, jenže v džísce se maska nesundává tak často, nebo vůbec ne. Takových setů uvidíme ještě nemálo, každý jiný, ale stejně parádní, narvaný, upřímný. První ovace schytají hasiči, jedno břicho nezůstane suché, dobře nám tak. Předpověď je čím dál vražednější, realita pár ševelů výš. Letní láska kvete v Brazílii a cupuje milence na sračky v rytmu thrashe. Nervosa bude jednou velká kapela a nemůžou za to, že jsou holky. Všechny. Zodpovědnost stranou, je načase vypravit se za vinylem Touché Amoré, který nikde nemají (Jsem v šoku!). Najít fialový LeviatHan a mít s sebou Botu (Illegal Illusion, pozn. ed.), je znamení.

Čtvrtek byl jako knížka, o který vám někdo řekne, že má úžasný finále, tak úžasný, že příběh a průběh už vás ponejvíce zdržuje. Sunn O))) a dlouhá cesta vyprahlou pouští. Osvěžení s Arcturus nezabralo - jindy zábavná avantgarda na mě tentokrát působila unaveně, hevík a Vortex s rukama v kapsách. Ze dvou klasických deathů jsem před Bloodbath dal přednost osvědčeným Asphyx a neprohloupil. "Velkej respekt všem, který to tu s náma v tom parnu dali," hlásil Martin van Drunen, a i když jsem tyhle Nizozemce zažil v lepší formě, oni prostě vždycky, když to nejvíc potřebuju, umí toliko příjemně zpomalit. Rumová vánice, dvacet deka prachu na plicích a po setmění Amenra? Vždycky jsem to říkal, očekávání je zabiják prožitku, jenomže tentokrát to byl exemplární případ. Formální peklo, který samo neví, jestli tě pohltit, nebo odvrhnout. Připadal jsem si jak zkurvenej sirotek uprostřed davu, pro kterýho si ta muzika prostě nechce přijít. I se zavřenýma očima byli tak strašně daleko, že se atmosféry nešlo ani dotknout, natož se v ní nechat dobrovolně uvěznit. Doteď to nechápu, za jiných okolností, v klubu, nejspíš by to na mě i fungovalo, ten večer však vůbec nic. Povrchní, pozérské, smutné. Ono vůbec v té souhře bizarních okolností, kdy ještě po půlnoci ukazovaly teploměry šestadvacet, atmosféra vázla. Přesně tam, kde měla hrát prim.

Amenra? Stroze: tak roztančeného Botu jste ještě nikdy neviděli. Sežvýkáni. Do jednoho. Košatě? Nejde. Vrchol temna, vrchol čtvrtku. Kreator a Annihilator, už je to tu zase. Ve stanu tlupa balí brko, schyluje se k peklu. Na pódiu stojí půlkruh o wattáži tučnější než Belzebuba břich, kouř se dá řezat, z krve je těsto už při hlukovce. Táhlý nástup bubáků, saháme pro klíč. Bolí to (žádná pseudoinťo metafora, čisté nepříjemné fyzično). Kurva bolí. Vyletí proud. Tyvole. Odmítám namachrovanou konfrontaci s intelektuálně vyspělejšími. Pokud nejsou špunty po ruce a bubínek praská, debata končí. Nechci se kasat. Mam piči.

Agalloch, stále víc blackgaze než doom, vůbec "nezvonili". Ty kytary řvaly jako frigidní třicítka, který sáhnete na koleno, navíc to nepříjemné zkreslení kolem. Jenže pořád zbývala ta poslední kapitola, vymodlená, děsivá, a zároveň nekonečně přitažlivá.

Dr. Living Dead? Zase thrash, ale jiný. Ne. Vildhjarta? Ne, a sám tomu nerozumím. HORSE The Band? Dobrý den. Šílenství podtržené konzolovkama v divadle z rovnic a animáků. „Já jsem CZECH a potřebuju zmrzlinu. Hřbitov. Darkness. I’m sorry, I forgot how to speak your language.“ K popukání zvrhlé dřysty. Erik zavtipkuje, že ho máma udělala v mladoboleslavské popelnici, a když Nate ukáže prstem na jeho tátu, přiběhne chlapík do první řady a za prostředník si vyslouží čůro. Konečná Cutsman, jako vždycky, tentokrát pro Cannibal Corpse. Dave pomalu točí poťákem na klávesách. Uražený metloš vytleskává přídavek z první řady, aby mohl Nathana vyfuckovat znovu. „That’s what you get for being different. Dave’s a weirdo.Thank You.“ Milí kluci na podpisovice, kde nás stálo asi… dva?

Víc mlhy! Ještě víc mlhy! Ne, tu stage by nezamlžil ani legendární John Carpenter. Modrá, ticho, v tvářích rozpaky, spousta zvědavců, kteří přišli naslepo, i těch, kteří toužili zůstat oslepení. Víc kápí než na nedělní bohoslužbě, první drony a přetížena síť. S tímhle pevnost nepočítala. Prodleva však byla přijatelná.

Headcrash předznamenávají zítřejší vlnu retro pičovin, nemám šajnu, co se děje, a z Excrementory Grindfuckers prchám, nemám smysl pro anál. Asphyx předznamenávají s vlnou veder kombinovanou záplavu death metalu, tenhle je jiný. Starý. Sípající. „Já vím, že to zní kurevsky jako klišé, ale mě prostě dopiči fakt baví pro vás hrát. Na zdraví!“ Tak. Enslaved zapadnou a nevykouknou. Těším se na Atari Teenage Riot, asi nejodvážnější zařazení do dramaturgie. Comeback makal, ale poslední deska je stejná kokotina jako jejich rozjuchaný set, co si mě udrží do chvíle, než Rowdymu upadne čepice.

Sunn O))) s Atillou v čele začali meditací, která se do lidí netlačila, procházela kolem, rozhlížela se, zkoušela trpělivost a oddanost. Po pár minutách utíkaly první hloučky, zacpané uši, na tričkách Kreator. Do téhle smířlivé lokální bouře pouštěli na velkoplošné obrazovce spot na prodej oficiálního merche, a tak se v jeden okamžik k rozpolcenému Attilovi přidávaly i dívčí zadky v křiklavých tangách Brutal Assault. Chceš ještě víc?! Jedna změna kostýmu, z Atilly se rázem stala bizarní, temná verze Björk zkřížená s cenobitem a zpověď vystřídal exorcismus. Démon měl neskutečný hlad, vstřebával do sebe vše, co mu publikum bezděčně odevzdávalo, a druhá polovina setu pozvedla celé vystoupení mimo tabulky, mimo racionální hodnocení. Odcházíš bez duše, ale nikoliv bezduše. Něco znepokojivého v tobě zůstává, hlasy v hlavě, ozvěny, nejdou utišit. Co to bylo? Stalo se to?! To nejkrásnější na strachu je, že skrz něj prožíváš věci naplno.

***Fatální zjištění: díky přehršli death metalu v lajnapu vyniknou divnoty jako třeba Koníci; systém v merchi je vymyšlený na kokot, pokud nechcete nosit letošní ročník nebo trenky, ale rádi byste konkrétní kapelu; S4E8 – tohle občas musíš jen tak buzerovat. NášVáš sekuřiťák.

Info

Brutal Assault 2015
5. - 6. 8. 2015, Pevnost Jaroměř, Josefov
foto © Barbora Berdychová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?