Články / Sloupky/Blogy

Pelhřimovy >Vandrgraund/Wonderground/Votvírák 2015

Pelhřimovy >Vandrgraund/Wonderground/Votvírák 2015

redakce | Články / Sloupky/Blogy | 28.07.2015

Subjektivně-objektivní plkání z festivalu, který nedělá rozdíl mezi organizátorem, umělcem a návštěvníkem, je bez vstupného (dobrovolné), honorářů, sponzorů, v kraji bez vody a elektřiny a v náručí s přírodou. Vítejte.

Do stejné řeky dvakrát nevstoupíš... Když se Bratr Orff (Lukáš Novotný, Bratři Orffové) každému dušoval, že pelhřimovský fest bude premiérou a zároveň derniérou, vůbec jsem mu to nevěřil, a když jsme se potkali někdy v raném podzimu na pivu, bylo první, co z něj vypadlo, že uvažuje o pokračování. Načež jsem odvětil, že je blázen a já si dávám léto bez festivalu. O necelý rok později jsem dorazil z Varšavy a s sebou přibalil Sonia pisze piosenky...

Když jsme kdysi dávno vymýšleli název (Setkání v sadu), rozhodně jsme nechtěli, aby se festival jmenoval Pelhřimovy, inu, stalo se... Hlas lidu, hlas boží, druhý ročník dostal podtitul Vandrgraund/Wonderground, k čemuž jsem si připojil Votvírák, neb se původně poměrně hermeticky uzavřená skupina počala rozšiřovat a došlo k otevření původně (polo)tajného festivalu – či setkání hudby a lidí, lidí a hudby.

Protože se jednalo o druhý ročník, je potřeba podívat se festivalu na zub kritickým okem a přiblížit těm, kteří měli šanci dorazit, a nakonec nedorazili, zda to stálo za to.

Zatímco první rok těžil z daru Bratrů Orffů, letos přispívali účastníci (dobrovolně) sami, do programu se zapojilo i Radio Wave.

Čtvrtek jsem pojal poněkud sobecky jako koncert Sonia pisze piosenky. Varšavskou písničkářku (a snad za tu krátkou dobu, co se známe) i kamarádku Soniu Wasowskou a jí doprovázející Kasiu Golomskou (z Lilly Hates Roses) jsem si oblíbil jak po stránce umělecké, tak zejména lidské, tak proto. Bohužel psychická pohoda dívek byla těsně před koncertem silně narušena a zatímco já bych asi zapálil kostel a odešel, ony předvedly krásný koncert. Respekt. Čtvrteční program měl na starosti Radim a odvedl skvělou práci, jak psychobilní Rockin Jackals (první koncert), tak elektroničtí Creaticity a Killiekrankie z Opavy bavili. Čtvrtek si bez problémů obhájil své místo na slunci coby prostor a podpora lokálním projektům. Jelikož jsem měl po koncertu víceméně splněno, vydal jsem se do víru nočního života a poznal, že i pro znalce terénu a za denního světla, může být putování do stanu taháním ježka z hlavolamu. Byla ostuda.

Pátek začal loučením s polskou sekcí a dalším ukusováním programu, který byl mohutný, a jak se brzy ukázalo, až moc mohutný. Den začal autorskými čteními, které probíhaly po celý festival a které moderoval Jonáš Zbořil z Radia Wave. Některé se odehrály v kostele, z funkového románu četl Karel Veselý přímo na pivní bečce před legendárním Krmelcem, za podmazu písně Já na to mám. Dozvěděli jsme se, že Turbo hrají art metal.

Když už jsem zmínil Krmelec – jídlo, ať už vege, či nevege, stejně jako loni bezkonkurenční. Konkurenci dělal kostelník Fík (Ivo Dokoupil, Hnutí Duha), který vařil také skvěle. Kriticky – pivo mi nechutnalo. Krmelec se stal tradičně pařba stejdží, a to nejen nočních a ranních hodin, ale celodenní, a to díky Líbovi (Orlak), který dýdžejoval snad dvacet hodin v kuse, a kdyby mu nebyla odpojena elektřina, dýdžejoval by dodnes.

V pátek jsem se těšil na (postpunkové) indie kytarově taneční Fred Madison a pogovalo se. Vrcholem na kostele pak bylo vystoupení Jonatána Pastirčáka aka Isamy Zinga a jeho eletronicko noise bordýlku. A pak se pařilo s Líbou na Krmelci až do poloviny dalšího dne.

V sobotu jsem tušil, že se to nedá, a byť nejsem rád, že se to splnilo, hlavní hvězda celého setkání Henrik the Artist z Norska v důsledku nahuštěnosti programu a skluzu hrál v pět hodin ráno pro jednotlivce. Jeho electro punk sranda prznění popu mě velmi bavilo, ale sil už moc nezbývalo a pohled na prázdný kostel byl smutný, tuze smutný...

Pokud jsem minulý rok skládal poklonu Bratru Orffovi, letos ji dostává Honza Kistanov, který dělal největší část programu, který byl neskutečný. Vždyť se tam sešla takřka celá česko-slovenská elektronická špička. Potlesk ve stoje. Sobotní večer si pro sebe ukradli Nvmeri. Neskutečná palba, světová skupina. Pravděpodobně nejlepší koncert obou ročníků. U Divided mne překvapila vlažná odezva publika, myslím, že to bylo únavou a typem hudby (shoegaze). Mně se koncert líbil a neměl jsem potřebu vřískat a hlasitě tleskat, asi tak. Velmi se mi zamlouval Jimmy Pé a koncert Tomíka Havlena (Murder Bear Dog) jsem si užil, končil DJ Kewu okolo sedmé v Krmelci pro nejvytrvalejší. Na Aid Kida se zase nedostalo.

V sobotu jsem si všiml ne zrovna friendly naladěné skupinky (důsledek otevřenosti?), a když jsme se s Bratrem Orffem jali lesem, luky, poli hledat ochranku, pro jistotu, žádnou jsme nenašli - dobře utajená ochranka.

Několik slov bych rád věnoval výzdobě celého protoru, který byl v duchu street artu, ale tady žádné ulice nebyly, takže wood artu – obrazy, skulptury ptáků, předměty, fotografie... umění na každém kroku.

Jak dopadlo srovnání s prvním ročníkem? Na tuto otázku jsem hledal odpověď od počátku – bylo to nasnadě. Když se mě na to ptal básník Ondřej Lipár, našel jsem jen odpověď – jiné.

V prvním ročníku bylo víc srdíčka, emocí, zodpovědnosti, nervozity, obav. Splnění snu. Ukápla slzička. Druhý ročník byl pařba. Už se vědělo, do čeho se jde. Zatímco první ročník Bratr Orff dřel pro všechny, aby si to užili, tady jako by mu to chtěli všichni vrátit. První rok padl na konci třetího dne jako podťatý strom a spal s otevřenýma očima, nyní tři dny tančil a metal kozelce. Inu, zasloužil si to.

Byť festival občas působí chaoticky, maká se na něm takřka po celý rok, podílí se na něm spousta lidí a v podstatě je jedno, zda někdo bookuje kapely, sype do něj peníze, seká trávu, točí pivo, dýdžejuje nebo drží baterku při vystoupení cimbálovky (a milión dalších věci), neboť každá (ne)drobnost zapadá do skládačky. Že se občas něco nepovede, na kapelu přijde málo lidí, nestíhá se atd., se prostě stává a patří to ke koloritu. Není to byznys, dělá se pro radost a pro druhé. Omlouváme se. A tak jsme s Líbou už v sobotu nad ránem konstatovali, že to Bratru Orffovi zase vyšlo, za což jsme rádi, samozřejmě.

Co je pro Pelhřimovy signifikantní, je, že pořád někdo investuje peníze, energii a čas do něčeho, co možná ani nikdo neví nebo neocení. Ale ono se to vrací. Mně teda určitě. Díky festivalu jsem třeba poznal skvělé lidi, se kterými bych se jinak třeba minul. Nelze přenést a přinést všechny zážitky, které těch několik dnů přinesly –Pelhřimovy 2015 Vandrgraund/Wonderground/ Votvírák udělal (opět) můj život lepším, smyslupnějším, šťastnějším. A snad nejen můj.

Krásné.

Info

Pelhřimovy 2015
23. 7. - 26. 7. 2015
Pelhřimovy, Slezské Rudoltice

Vystoupili: Lucie Fašánková, Rockin Jackals, Noir Voir, Sonia Pisze Piosenki feat. Kasia (Lilly Hates Roses), Creaticity, Killiekrankie, Zasekanci, Žamboši, Zabelov Group, Fred Madison, Isama Zing, Videos, Call Me Radeq, FVLCRVM, Děti Mezi Reprákama, Sundays on Clarendon Road, Jaromír 99, Mutanti Hledaj Východisko, NVMERI, Dalekko, Vogjetgrajik, Divided, Murder Bear Dog, Aid Kid, Henrik The Artist, Jimmy Pé, Dj Kewu + plus další kapely mimo program + poetická sekce a autorská čtení

text © Václav
foto © Vašek Müller

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.