Články / Profily/retro

Philips Glass: Hudba (a život) ve dvanácti částech

Philips Glass: Hudba (a život) ve dvanácti částech

Tomáš Tkáč | Články / Profily/retro | 20.08.2013

Purističtí fandové Glassovy rané epochy mu nemohou odpustit jeho kolaborace ať už s Hollywoodskou filmovou produkcí či mainstreamovými hudebníky jako David Bowie nebo Leonard Cohen. Běžní smrtelníci zase nechápou, jak může mít autor hudby k The Hours něco společného s pětihodinovými repeticemi na pokraji snesitelnosti. A jak se k tomu staví sám Philip Glass? Je mu to jedno. Alespoň to tvrdí již od svých skladatelských počátků, kdy si musel založit vlastní ansámbl, aby vůbec někdo na světě hrál jeho hudbu. Tento vegetarián-workoholik už od mládí šel pevně za svým a nenechal se odradit výsměchem, kterého se mu pravidelně dostávalo především ze strany starší generace hudebníků či posluchačů. Jak však sám s nadsázkou dodává, i oni časem umřeli a jeho vrstevníci měli pro jeho hudbu mnohem větší pochopení. Koneckonců jak ukázal film Koyaanisqatsi (potažmo celá „qatsi“ triologie), Glassova hudba byla schopna poskytnout, spolu s vizuálním příspěvkem režiséra filmu Godfreyho Reggia, velmi výstižné zrcadlo moderní společnosti.

Na estetiku Glassovy rané tvorby mělo rozhodující vliv setkaní s indickým hudebníkem Ravim Shankarem, ke kterému došlo v polovině 60. let v Paříži při Glassově stipendijním pobytu. Oba skladatelé se zde společně podíleli na přípravě hudby pro film Conrada Rookse Chappaqua. Glass se díky tomuto setkání začal intenzivně zajímat o tradiční indickou kulturu a nakonec došel k závěru, že právě rytmicko-melodické postupy, na kterých stojí indická hudba, by se mohly stát základním stavebním kamenem jeho vlastní tvorby. Místo dělení hudby na jednotlivé celky (jak je tomu na západě) pracují indičtí hudebníci se základní hudební „buňkou“, kterou dále rozvíjejí postupným přidáváním a ubíráním nestejně velkých částí.

Po návratu do New Yorku se Glass již nevrací na akademickou půdu, ale začíná experimentovat s právě objevenou aditivní metodou kompozice. Nejznámějším dílem jeho minimalistických počátků se stane Two Pages; skladba obsahující pouze pět různých not, které Glass pomocí aditivního principu řadí (a posléze odebírá) za sebe. Ve stejném duchu se nesou i další kompozice z tohoto období jako Music in Fifths, Music in Contrary Motion, Music in Similar Motion či Music with Changing Parts. Glass rovněž v této době zakládá svůj výše zmíněný ansámbl a na jeho představení nechodí jen spříznění experimentální umělci newyorského downtownu, ale hudebníci jako Brian Eno či David Bowie. Svou ranou epochu pak uzavře monumentálním dílem Music in Twelve Parts, kde shrne všechny postupy, které se v jeho hudbě do té doby objevily.

Jak Glass tvrdí, tímto dílem navždy přestal být minimalistou. Jeho nadšení pro repetice mu zůstane, avšak své další kompozice již tematicky značně obohatí. Začíná výrazněji spolupracovat s divadlem a filmem; jak se totiž ukáže, Glassova zkratkovitost s jeho lyrismem si dokonale rozumějí s vizuální formou umění. Píše opery o Einsteinovi či Ghándím a postupně čím dál více propojuje svět experimentální hudby s hudbou populární. Jeho první a čtvrtá symfonie jsou složeny na náměty z alb Davida Bowieho Low a Heroes. Díky těmto participacím bude již navždy označován „jako ten nejkomerčnější“ z velké minimalistické čtyřky, kde jej učebnice zařadily spolu s dalšími členy americké minimalistické školy ve složení La Monte Young, Terry Riley a Steve Reich.

Žádná forma se Glassovi v průběhu života nestane cizí; má na kontě jednatřicet oper, deset symfonií a nespočet komorních děl. Dodnes je skladatelský činný; na tiskové konferenci před koncertem přiznal, že v Ostravě plánuje dokončit poslední větu smyčcového kvartetu pro Kronos Quartet. I když se v rámci nynějšího turné po Evropě vrací právě ke své starší tvorbě, jen Ostravě se poštěstilo realizovat tak náročnou a zároveň zcela zásadní skladbu, která do posledního puntíku definuje Glassův raný kompoziční styl.

Kdyby někdo ještě před pár lety řekl, že kulturním centrem Ostravy se stane industriální oblast Dolních Vítkovic, asi by si vysloužil jen nevěřícné ťukání na čelo. Nyní je však všechno jinak a na zahajovací koncert Ostravských dnů, který byl v rukou Philipa Glasse a jeho ansámblu, se do multifunkční haly Gong sešlo více jak jedenáct set návštěvníků. Slyšet Music in Twelve Parts naživo jinak než od autora je nemožné; partitura není veřejně dostupná, nehledě na fakt, že tak složitou skladbu nikdo jiný než Philips Glass Ensemble není schopen zahrát. Pořadatelé se snažili co nejvíce zpříjemnit oněch pět hodin, kolik skladba v plném znění (a s přestávkami) trvá, a tak již předem avizovali, že na dress code se ten večer nehraje a navíc bude připraven dostatek pití a (vege) jídla.

Gong v Gongu odbil přesně v 18:00 a na pódium vstoupil Philip Glass doprovázený dalšími šesti členy souboru. Skladba je psaná pro troje elektrické varhany, tři dechové nástroje (střídají se různá ladění saxofonu, příčná flétna a pikola) a ženský vokál. Zpod jejich rukou (a plic) se začala linout statická, hypnotizující hudba setrvávající na jednom akordu, na jedné harmonické oblasti. Někdy je rychlá, někdy pomalá a během jejího plynutí se dějí desítky minimálních změn v oblasti rytmu či směru melodie, které však na takto pasivní ploše působí jako zemětřesení. Účinnosti hudby napomáhá i její vizuální stránka; díky obrazovkám rozmístěným po celé hale mohli diváci zblízka obdivovat fascinující rychlost a preciznost, s jakou klávesistům létaly prsty po klávesách. Nejinak tomu bylo přímo u kapelníka souboru, který dával pokyny svým spoluhráčům pomocí vskutku gymnastického gesta, kdy se prohnul dozadu a švihem hlavy zpět pak ukázal na první dobu. Přesně toto gesto je možno vidět i na prvních nahrávkách souboru v 70. letech a praktikující jogín Glass očividně ani ve svých šestasedmdesáti neztratil nic ze své mladické ohebnosti.

Koncert byl rozdělen do čtyřech bloků, každý trval přibližně hodinu a zahrály se v něm tři části z celé kompozice. Na konci druhého bloku se začala v hlase sopranistky Lisy Bielawa objevovat únava a rty saxofonisty Davida Crowella zdvojnásobily svůj objem, avšak hodinová přestávka ansámblu (a vlastně i publiku) rozhodně pomohla, a byť kolem jedenácté hodiny byla vidět únava snad na všech stranách, na konci impozantní a katarzní dvanácté části se Glass a jeho svěřenci dočkali dlouhých ovací ve stoje. Před očima diváků tak znovu proběhla transformace velikána soudobé hudby a brilantního klavíristy na postaršího, příjemně vypadajícího pána v saku, který se tvářil, jako by tu snad ani neměl být, a rozpačitě vysekával jednu poklonu za druhou. Ale on tu byl, jmenoval se Philip Glass a koncert byl prostě mind-blowing.

Info

Festival Ostravské dny 2013: Philip Glass (usa)
16. 8. 2013, Gong, Ostrava

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Jan Škop 22.04.2020

Einstürzende Neubauten a jejich vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu.

Track týdne: Soccer96 - I Was Gonna Fight Fascism (ft. Alabaster dePlume)

Jiří Špičák 02.04.2020

Jako správný politický track má groove: vzpomeňte si na kultovní revolucionářský motorik Crest milovaných Stereolab a hned vám bude jasné, kde se pohybujeme a kde skončíme.

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.