Anna Mašátová | Články / Reporty | 22.07.2013
Dvanáctý ročník Colours of Ostrava uzavřel na rok své brány, tuctový však rozhodně nebyl. Čtvrtý den bývá podobný na všech festivalech - únava osazenstva, těžko smyvatelná vrstva prachu, posedávání, pomalé balení. Ani Colours nebyly výjimkou, značná část návštěvníků v neděli odjížděla. Chyba, program posledního dne rozhodně za případnou pondělní zombie vizáž stál.
Radůzu na festivalu potkáte zřídka, její doménou jsou klubová vystoupení. Kdo očekával živelné vystoupení s harmonikou, byl možná zklamán, ale Radůzina nová intimnější poloha byla pro mnohé více než příjemným překvapením. Hřmotná expresivita z let minulých byla nahrazena šansonovou melancholií a snad ještě větší procítěností. Doprovodná kapela v rockovém složení jejímu projevu svědčí, přesto na sebe nestrhává pozornost a středobodem koncertu je nadále talentovaná multiinstrumentalistka. Strhující set písní z alba s příznačným názvem Ocelový město, kde kromě charakteristického akordeonu zazněl také klavír a dudy, publikum nadchl, Radůzu tak bez přídavku odejít nenechalo.
Klidnější odpoledne se odehrávalo i v programově nejvyváženějším Gongu. Sam Lee & friends, u nás neznámá hvězda anglické folkové scény. Mnohostranný Londýňan, vizuální umělec, lektor kurzů přežití v divočině, ale také tanečník burlesky, se vydal před šesti lety na hudební putování za starými písněmi travellers, ostrovních kočovníků. Brzy všem vyrazil dech a neuvěřitelná hudební vyzrálost, kterou během pár let získal, mu vynesla nominaci na prestižní cenu Mercury za debutové album Ground of It's Own. Kdo se rozhodl v Gongu zůstat, objevil spolu s Leem a jeho doprovodnou kapelou fascinující svět putujícího národa. Před očima ožívaly dávno zapomenuté osudy a pověsti, doprovázené vtipnými průpovídkami a nefalšovaným, až chlapeckým nadšením.
A protože Colours letos opravdu představily široké spektrum toho nejlepšího, co současná písničkářská scéna nabízí, nechyběl ani Devendra Obi Banhart, venezuelsko-americký hudebník. Stejně jako Lee výtvarný umělec, který sběhl z akademie a dal se na muziku. Vřelé, přesto nesmělé vystoupení bylo poznamenáno problémy se zvukem trvajícími v podstatě po celou dobu setu a také zaclánějícím kameramanem. Čtyři dny definitivně ve velkém stylu uzavřel Jamie Cullum, neunavitelné tornádo, které evidentně ví, co si show pro nejširší publikum žádá. Jen to někdy se snahou o flirt s kamerou i posluchačem přehání, opakovaný vtip, ještě pořád, přestává být vtipem.
Colours of Ostrava byly tento rok trochu jiné. Line-up z velké části pro fajnšmekry a fanoušky jednotlivých kapel, pro ostatní krok do neznáma. Jak je vidno, festival si získal pověst akce, která nemůže zklamat, desetitisíce návštěvníků jsou toho jasným důkazem. Jak sama ředitelka Zlata Holušová řekla, leitmotivem festivalu byla často opakovaná věta „Nevím, co to bylo, ale bylo to dobrý“.
Něco končí a něco začíná. Téměř v utajení se nese programově spřízněný festival Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Kotlíkáři ať jedou na Portu, „folkovky“ jsou o lidové hudbě z celého světa a letos hvězdy Colours přejíždějí právě sem. Amparo Sánchez, Sam Lee, Radůza a mnoho dalších na těžko uvěřitelném osmadvacátém ročníku. Návštěvník tam není jen pasivním přijímačem hudby linoucí se z pódia, na programu jsou přednášky, dílny i mezinárodní kolokvium zaměřené na lidovou, folkovou a etnickou hudbu a world music, letos nazvané „Od folkloru k world music: Co patří do encyklopedie“. Pokud máte ještě pár dní dovolené, vydejte se do Náměště a prohlubte tak zážitky, které v nabitém programu Colours byly mnohdy jen rychlou hudební ochutnávkou.
Colours of Ostrava
21.7.2013, Ostrava-Vítkovice
Foto Barka Fabiánová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.