Články / Reporty

Pixies a králíci z klobouku

Pixies a králíci z klobouku

Akana | Články / Reporty | 20.11.2016

Pixies nepotřebují povinnou úctu příslušející vyžilým legendám. Přinejmenším tohle nám ve Foru Karlín potvrdili. Obě jejich comebackové desky se setkaly spíše s vlažnějším přijetím a i naživo pochopitelně nejvíc zabírají klasické kusy z konce osmdesátek. Novinky z alba Head Carrier ale v setlistu mají svůj prostor a neslouží jen jako oddechové spojováky mezi hity. Skvěle zafungoval punkrockový Talent, postaru rozeřvaná Baal's Back i nehorázně melodická „cukrátka“ All the Saints či Classic Masher. Snad jen pěvecké okénko novicky Paz Lenchantin v All I Think About Now se poněkud táhlo, ačkoliv jinak baskytaristka do party zapadla zcela bez problémů, a ty jakoby plaše nejisté a přitom dráždivé vokály, jimiž v minulosti okouzlovala Kim Deal, zvládá stejně půvabně.

Pokud se někdo obával malátného abiturientského večírku s mechanickým přehráváním šlágrů našeho mládí, mohl si oddychnout. Ne snad, že by Pixies zametli halu nějakou doživotně rezonující explozí, ale energii a styl jim nelze upřít ani po třiceti letech. Kňouravý vokál Blacka Francise přecházející tu a tam do brutálního řevu má stále tu sarkastickou jedovatost, stejně jako kytara Joeyho Santiaga. Roky zkušeností samozřejmě musely poněkud obrousit hrany rozjívených dvacátníků a pankáčská neotesanost v lecčem ustoupila hráčské sebejistotě, s plusovými i mínusovými dopady takové změny. Pixies jsou dnes velká kapela s kultovní minulostí. Od takových očekáváme profesionálně odvedenou produkci a zároveň nostalgicky žádáme iluzi té dávné garážové ryzosti. To je skutečně nelehké zadání, přesto se Pixies v nejosvícenějších chvílích dařilo plnit ho v obou bodech. Třeba v případě po sobě jdoucích pecek Nimrod's Song a Vamos z debutového EP Come On Pilgrim, kdy se provozní teplota koncertu vyšplhala možná nejvýš, a nejen díky efektnímu sólovému výstupu Joeyho Santiaga, během něhož využil zapůjčenou bubenickou paličku Davida Loveringa i vlastní tělo.

Na aktuálním turné hraje kapela každý večer něco jiného. Předběžné studium dosavadních setlistů tudíž nemá valný význam a alespoň pro mě to byla příjemná změna. Takový návrat do předinternetových, informačně tolik nepřehuštěných časů, kdy se mohl člověk ještě nechat překvapovat. A není třeba zdůrazňovat, že v Karlíně to byla samá příjemná překvapení. Koho by mrzelo, že nezazněla Caribou, The Holiday Song ani Planet of Sound, když se mu na oplátku dostalo polozapomenutých perliček jako There Goes My Gun nebo Havalina. Pixies se svým repertoárem probírají málem rozkošnicky, písně tahají jak králíky z klobouku, takže to baví publikum i je samotné. Nepostradatelné pilíře Where Is My Mind?, Here Comes Your Man, Monkey Gone to Heaven nebo Debaser nakonec stejně vždycky přijdou, jen se neví v který okamžik.

Skupina neopomněla ani výživné covery v podobě úvodní instrumentálky Cecilia Ann, bouřlivě aplaudované Head On od Jesus and Mary Chain a youngovské Winterlong uzavírající poklidnější sérii uprostřed koncertu. Originální byl přídavek. Aniž by se hudebníci vůbec obtěžovali s odchodem z pódia, spustili po krátkém uklánění rovnou skladbu Into the White, přičemž je postupně zahaloval hustý bílý dým a rozsvícený sál zároveň publikum připravoval na smutný fakt, že už brzy bude všem. Vyvážený, ovšem potěšujícím poznatkem, že zlaté časy americké alternativní scény ještě neobestírá pach nepotřebné mršiny.

Předskakující kvartet Fews potvrdil, že je nadějnou partou, i když víc, než zdvořilý potlesk si nevysloužil. Ukázalo se, že jejich energická, repetitivní kytarová psychedelie v omezeném čase vyhrazeném supportu tolik nevynikne. Až závěrečná, skvěle gradující skladba naznačila, že vyšší karty Fews vytahují, když se realizují v delších plochách. I tak zanechali příznivý dojem a určitě se vyplatí jejich budoucnost sledovat.

Info

Pixies (usa) + Fews (se)
17. 11. 2016 Forum Karlín, Praha

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.