Články / Reporty

Pixies a králíci z klobouku

Pixies a králíci z klobouku

Akana | Články / Reporty | 20.11.2016

Pixies nepotřebují povinnou úctu příslušející vyžilým legendám. Přinejmenším tohle nám ve Foru Karlín potvrdili. Obě jejich comebackové desky se setkaly spíše s vlažnějším přijetím a i naživo pochopitelně nejvíc zabírají klasické kusy z konce osmdesátek. Novinky z alba Head Carrier ale v setlistu mají svůj prostor a neslouží jen jako oddechové spojováky mezi hity. Skvěle zafungoval punkrockový Talent, postaru rozeřvaná Baal's Back i nehorázně melodická „cukrátka“ All the Saints či Classic Masher. Snad jen pěvecké okénko novicky Paz Lenchantin v All I Think About Now se poněkud táhlo, ačkoliv jinak baskytaristka do party zapadla zcela bez problémů, a ty jakoby plaše nejisté a přitom dráždivé vokály, jimiž v minulosti okouzlovala Kim Deal, zvládá stejně půvabně.

Pokud se někdo obával malátného abiturientského večírku s mechanickým přehráváním šlágrů našeho mládí, mohl si oddychnout. Ne snad, že by Pixies zametli halu nějakou doživotně rezonující explozí, ale energii a styl jim nelze upřít ani po třiceti letech. Kňouravý vokál Blacka Francise přecházející tu a tam do brutálního řevu má stále tu sarkastickou jedovatost, stejně jako kytara Joeyho Santiaga. Roky zkušeností samozřejmě musely poněkud obrousit hrany rozjívených dvacátníků a pankáčská neotesanost v lecčem ustoupila hráčské sebejistotě, s plusovými i mínusovými dopady takové změny. Pixies jsou dnes velká kapela s kultovní minulostí. Od takových očekáváme profesionálně odvedenou produkci a zároveň nostalgicky žádáme iluzi té dávné garážové ryzosti. To je skutečně nelehké zadání, přesto se Pixies v nejosvícenějších chvílích dařilo plnit ho v obou bodech. Třeba v případě po sobě jdoucích pecek Nimrod's Song a Vamos z debutového EP Come On Pilgrim, kdy se provozní teplota koncertu vyšplhala možná nejvýš, a nejen díky efektnímu sólovému výstupu Joeyho Santiaga, během něhož využil zapůjčenou bubenickou paličku Davida Loveringa i vlastní tělo.

Na aktuálním turné hraje kapela každý večer něco jiného. Předběžné studium dosavadních setlistů tudíž nemá valný význam a alespoň pro mě to byla příjemná změna. Takový návrat do předinternetových, informačně tolik nepřehuštěných časů, kdy se mohl člověk ještě nechat překvapovat. A není třeba zdůrazňovat, že v Karlíně to byla samá příjemná překvapení. Koho by mrzelo, že nezazněla Caribou, The Holiday Song ani Planet of Sound, když se mu na oplátku dostalo polozapomenutých perliček jako There Goes My Gun nebo Havalina. Pixies se svým repertoárem probírají málem rozkošnicky, písně tahají jak králíky z klobouku, takže to baví publikum i je samotné. Nepostradatelné pilíře Where Is My Mind?, Here Comes Your Man, Monkey Gone to Heaven nebo Debaser nakonec stejně vždycky přijdou, jen se neví v který okamžik.

Skupina neopomněla ani výživné covery v podobě úvodní instrumentálky Cecilia Ann, bouřlivě aplaudované Head On od Jesus and Mary Chain a youngovské Winterlong uzavírající poklidnější sérii uprostřed koncertu. Originální byl přídavek. Aniž by se hudebníci vůbec obtěžovali s odchodem z pódia, spustili po krátkém uklánění rovnou skladbu Into the White, přičemž je postupně zahaloval hustý bílý dým a rozsvícený sál zároveň publikum připravoval na smutný fakt, že už brzy bude všem. Vyvážený, ovšem potěšujícím poznatkem, že zlaté časy americké alternativní scény ještě neobestírá pach nepotřebné mršiny.

Předskakující kvartet Fews potvrdil, že je nadějnou partou, i když víc, než zdvořilý potlesk si nevysloužil. Ukázalo se, že jejich energická, repetitivní kytarová psychedelie v omezeném čase vyhrazeném supportu tolik nevynikne. Až závěrečná, skvěle gradující skladba naznačila, že vyšší karty Fews vytahují, když se realizují v delších plochách. I tak zanechali příznivý dojem a určitě se vyplatí jejich budoucnost sledovat.

Info

Pixies (usa) + Fews (se)
17. 11. 2016 Forum Karlín, Praha

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zpěv odkvétajících slunečnic (White Ward)

Marek Hadrbolec 25.04.2024

Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.

Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Michaela Šedinová 23.04.2024

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.

„Keď sa niečo páči všetkým…” (Berlin Manson)

Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024

Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.

Mezi hukotem velkoměsta a ptačím zpěvem (Shida Shahabi, BITOI)

Alžběta Sadílková 21.04.2024

My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace