Články / Reporty

PJ Harvey: Soustředěnost na pódiu i pod ním

PJ Harvey: Soustředěnost na pódiu i pod ním

Akana | Články / Reporty | 16.10.2016

Od svých srovnatelně významných popových kolegyň se PJ Harvey liší mimo jiné tím, že se na jejích show všechno netočí jen kolem ní. Když jdete na Beyoncé nebo Madonnu, doprovázející hudebníky příliš nevnímáte. Polly Jean svým zpěvem i charismatem pochopitelně také strhává největší díl pozornosti, ale její koncert je mnohem týmovější. Čtvrteční večer v zaplněném Foru Karlín toho byl dokladem. Dokonale seřízené a soustředěné vystoupení deseti muzikantů, v němž nikdo nebyl jen do počtu.

Bylo fascinující už jen sledovat pódiovou cirkulaci hráčů od nástroje k nástroji. Chvílemi se zdálo, že hraje kdokoliv na cokoliv, snad jediná píseň nebyla odehraná ve stejném obsazení jako ta předchozí. Především rytmická sekce byla pojatá velmi netradičně. Dva bubeníky „na plný úvazek“ (jejich soupravy ale rovněž nepředstavovaly klasický drum kit) porůznu doplňovali další členové ansámblu. Samotný nástup kapely byl koncipovaný jako společný bubenický chorovod, z něhož se postupně jednotliví hráči odpoutávali k dalším nástrojům, aby pak už v plné parádě rozjeli úvodní píseň Chain of Keys z letošního alba The Hope Six Demolition Project, které s jedinou výjimkou zaznělo celé.

Pilíře souboru jsou jasné: John Parish a Mick Harvey se zpěvačkou spolupracují dlouhodobě a jejich jména také při představovačce (téměř jediný okamžik, kdy se Polly Jean k publiku obracela slovem) zaznamenala nebouřlivější odezvu. Důležitý byl i rovněž v mnoha projektech vytížený saxofonista Terry Edwards, kterého nejednou nástrojově podpořila i sama zpěvačka. Ostatně její černě oděná postava se saxofonem je i vizuálním leitmotivem poslední desky.

Celý set byl dramaturgicky promyšlený včetně choreografie, světel a projekční plochy s působivě se proměňujícím geometrickým motivem. Na improvizace zůstávalo minimum prostoru a celá koncepce mohla působit jako emocionálně poněkud těžko propustná. Tohle opravdu nebyl koncert, kdy se jeviště a hlediště navzájem hecují výbuchy animální energie, ale takový ani být neměl. PJ Harvey v písních z posledních dvou alb operuje se společensky závažnými tématy a v takovém případě je určitá střízlivost a ukázněnost na místě jak u kapely, tak u posluchačů. Ovšem bez emocí vystoupení rozhodně nebylo. O silná citová hnutí se postaral třeba hymnický refrén The Ministry of Defence nebo obnažená úpěnlivost Dollar Dollar (fantasticky znějící sbory, a to po celý koncert) a z mého pohledu největší silou udeřil mohutný žalozpěv The Wheel.

Publikum, ač nové skladby přijímalo poučeně a vřele, nejvíce ožívalo při probírání se starším repertoárem, které bylo logicky intenzivnější v závěru. Zhruba do třetiny vystoupení zařadila PJ Harvey tři songy z předešlé, tematicky příbuzné desky Let England Shake, dvakrát citovala z alba White Chalk a štědrá byla i k mé oblíbené To Bring You My Love (titulní píseň, Down by the Water a v přídavku ještě Working for the Man). Své rozervané začátky pak připomněla punkovou vypalovačkou 50ft Queenie z alba Rid of Me, která sice rozproudila atmosféru, ale mezi sofistikovanějšími novinkami zněla jako povinná úlitba. Sborovým chorálem v závěru písně River Anacostia koncert vplul do očistné ztišující katarze a dvoupoložkový přídavek, místo aby rozhicoval sál burácivými hity, komornější atmosféru chvályhodně zachoval. Nekončilo se žádným evergreenem, nýbrž zatím posledním zpěvaččiným singlem Guilty.

Může mě mrzet, že jsem PJ Harvey nezažil v dobách, kdy s živočišnou neurvalostí drtila mezi zuby své rané trháky Sheela-Na-Gig nebo Man-Size. Ale bylo by pošetilé po ní dnes chtít podobně zjitřený výraz. PJ Harvey už je dávno jinde. Dnes je víc umělkyní než rockerkou a ve Foru Karlín předvedla to nejlepší, co hudebnice jejího věku a zkušeností může nabídnout. Profesionálně i procítěně, s maximální poctivostí. Dokonalost bývá nudná, ale není to pravidlo.

Info

PJ Harvey (uk)
13. 10. 2016 Forum Karlín, Praha

foto © Vojtěch Florian

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...