Články / Reporty

Plamenná poselství New Model Army

Plamenná poselství New Model Army

Akana | Články / Reporty | 11.10.2016

Přídavnému jménu naléhavý se v hudební publicistice daří. Pro vyjádření určitých pocitů je užitečnou pomůckou a nezastírám, že rovněž často využívám jeho služeb. A nepopřu ani, že v důsledku chabé slovní zásoby možná častěji, než je záhodno. To slůvko má silnou tendenci stávat se plevelem. Ale co s tím, když se ocitnete tváří v tvář plamennému pohledu Justina Sullivana a jeho s maximálním důrazem artikulovaným obžalobám všeho bezpráví světa? V přestávkách mezi písněmi tenhle letos šedesátiletý bard občas vypadá, jako by se měl každou chvíli poroučet k zemi (při takovém emocionálním nasazení není divu), ale jakmile přistoupí k mikrofonu, hrábne do strun a otevře pusu, ocitá se ve skoro svatém vytržení, jaké by mu Zdeněk Štěpánek v roli Jana z Husi mohl závidět. Tady je ono slůvko zcela na místě, protože Justin Sullivan na vás zkrátka se vší vehemencí NALÉHÁ.

Každé slovo, které šeptá, drtí mezi zuby nebo křičí, myslí stoprocentně vážně. Za každým si stojí, nic nezpívá jen tak, aby měla melodie po čem klouzat. Ano, New Model Army jsou a vždycky byli angažovaná kapela v tom nejvlastnějším slova smyslu. Burcovat si vzali za své poslání. Je ale sympatické, že tak činí především prostřednictvím hudby. Všechen svůj vztek a rozhořčení vkládají do slov a bojovných písní, agitační proslovy mezi nimi si většinou odpouštějí. I v Lucerna Music Baru přesvědčovali především muzikou. Zazněla nějaká ta poznámka na adresu brexitu, načež se Sullivan jal vyvolávat jednotlivé enklávy v sále – českou, britskou, německou, maďarskou – a uzavřel to slovy: „Vidíte, houby záleží, odkud jste.“ To byl silný moment. Došlo i na migrační krizi, ale vše podstatné k tomuto tématu pak stejně vyslovila skvělá píseň Die Trying z letošního alba Winter.

Z něho se pochopitelně hrálo nejčastěji. Písně z desky, na níž se prolíná atmosféričnost a aranžérská rozšafnost předchozí nahrávky Between Dog and Wolf s hrubozrnnou energií starších období, názorně vystihly současné rozpoložení a zralost kapely. Tu a tam prokládané staršími kousky bez potíží utáhly hlavní část vystoupení a především dvojice Born Feral a Die Trying zanechala silný dojem. Do nejslavnější éry NMA ve druhé polovině 80. let se pak sahalo hlavně ke konci a v přídavcích. 51st State, Poison Street, White Coats, Family, Get Me Out, tyhle hymny kdysi budovaly pověst skupiny a jejich oddaní fandové je bouřlivě ocenili i tentokrát.

New Model Army jsou kapelou s poselstvím, ale poselstvím neseným také strhujícím hudebním transportérem. I písně, které na deskách brnkají na jemnější notu, se naživo mohou stát infernální bouří a co teprv takové smrště jako Burn the Castle nebo Get Me Out. Ačkoli Justin Sullivan celému tomu uvědomělému řádění jasně dominuje (je také jediným původním členem), jeho kolegové jsou pro výsledný dojem neméně platní. Holohlavý vousáč Marshall Gill vedle kytary a vokálů přidal i sólo na harmoniku, služebně nejmladší basák Ceri Monger doplňkovým bubnováním několikrát podpořil dunění spolehlivého Michaela Deana za škopky a nejméně nápadný (jeden by si ho skoro spletl s bedňákem) klávesista Dean White zase v jednu chvíli rozšířil kytarovou sekci na trojspřeží. Dohromady parta, která ví, co znamená „všichni za jednoho, jeden za všechny“ a tohle mušketýrské heslo provozuje v praxi.

Příjemným překvapením byl pro mě i předskakující Calvera, chlápek s baskytarou, krabičkami a muzikou, jakou jsme zvyklí spojovat s vydavatelstvím Silver Rocket. Předběžný náslech z jeho profilu na bandcampu ve mně zanechal rozpačitý dojem, především ohledně vokálu, ale naživo to bylo mnohem přesvědčivější. Dravé, syrové, sebevědomé i křehké. Souhra s přizvanou bubenickou výpomocí sice občas nebyla tip ťop, ale energii to nerozbíjelo. Fajn rozehřátí.

Politickou a společenskou angažovanost v muzice obyčejně zrovna nevyhledávám. Jsou ale výjimky, na které nedám dopustit, a New Model Army patří do jejich čela. Nedělní večer s nimi to se vší rázností potvrdil. Nedůvěřuji prorokům, řečníkům a pasákům davů, ale někdy si prostě musíte zvolit stranu. Justinu Sullivanovi a jeho bandě patří můj dík za to, že protentokrát ve mně byli pánové Skeptik, Cynik a Relativista, jinak patroni Nerozhodnosti, takhle maličcí...

Info

New Model Army (uk)
9.10.2016 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Lucie Levá

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.