Články / Reporty

Play something sexy... (The Afghan Whigs)

Play something sexy... (The Afghan Whigs)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 07.08.2017

Beseda, Povaleč nebo výstup na Milešovku? Ne, víkendové výlety mimo Prahu mají červenou. Důvodem jsou The Afghan Whigs, kteří se po dvou letech vrátili do Lucerna Music baru, tentokrát s mnohoslibnou novinkou In Spades. Takže rovnou po hlavě...

Rozeznívá se smyčcové intro a po něm už poznáváme Birdland. Greg Dulli přichází na pódium s mikrofonem v ruce a zpívá do přednahraného podkresu. Na pódiu je sám, zbytek kapely ho přichází podpořit až na druhou Arabian Heigths. Jsme na úplném začátku a už se nám podlamují kolena, tady se nevymetají pavučiny, tu se oklepává štuk. Není to ale jen zvuková intenzita šestičlenného ansámblu, který čítá až čtyři kytary alternující s klávesami a smyčci, jde také (a především) o burácivý hlas frontmana, který nás obestírá a proniká všemi útrobami, zalézá až pod nehty.

Publikum visí Dullimu na rtech a lačně hltá každý tón, každé slovo, dokonce snad i uvěří, že Lucerna je jedno z nejlepších míst ke hraní na celém světe. „Play something sexy, John Scibic,“ přikazuje kytaristovi a po několika odbočkách do vzdálenější minulosti se s písní Oriole vracíme k novince. Při verších „Light the candle/ Lock the door, too/ Draw the circle/ I'll fall into you“ roztaje i poslední led v drinku, procítěnost není na úkor chlapského projevu. Ještě než usedne za klávesy, upře zrak kamsi nahoru a věnuje hezkou vzpomínku nedávno zemřelému kytaristovi kapely Daveu Rosserovi.

Při pohledu na jeho prstoklad je vidět, že kytara je pro Dulliho mnohem přirozenější nástroj a že tady jde především o efekt. Vždyť klávesový part mohl klidně vystřihnout Ed Harcourt, který dnes nejen předskakoval, ale odehrál s Afghan Whigs celý koncert. Přesvědčivost ale Dulliho neopouští ani vsedě za klávesami. Po několika dalších písních show graduje při John the Baptist z alba 1965, která je pro mnoho fanoušků nejzásadnějším hitem. Až fyzický nápor všech muzikantů je neuvěřitelný a zvuk se nad námi tyčí jako hory hrozící zřítit se z obzoru bližšího, než by se mohlo zdát. Vše se navíc děje s naprostou samozřejmostí a tlak nepolevuje až do úplného konce devadesátiminutového setu, jemuž narozdíl od prvních dvou třetin věnovaných nejnovějším nahrávkám In Spades a Do to the Beast dominují desky 1965 a Black Love.

Info

The Afghan Whigs (us), Ed Harcourt (gb)
5. 8. 2017, Lucena Music Bar, Praha

foto © Filip Kůstka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.