Články / Reporty

Play something sexy... (The Afghan Whigs)

Play something sexy... (The Afghan Whigs)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 07.08.2017

Beseda, Povaleč nebo výstup na Milešovku? Ne, víkendové výlety mimo Prahu mají červenou. Důvodem jsou The Afghan Whigs, kteří se po dvou letech vrátili do Lucerna Music baru, tentokrát s mnohoslibnou novinkou In Spades. Takže rovnou po hlavě...

Rozeznívá se smyčcové intro a po něm už poznáváme Birdland. Greg Dulli přichází na pódium s mikrofonem v ruce a zpívá do přednahraného podkresu. Na pódiu je sám, zbytek kapely ho přichází podpořit až na druhou Arabian Heigths. Jsme na úplném začátku a už se nám podlamují kolena, tady se nevymetají pavučiny, tu se oklepává štuk. Není to ale jen zvuková intenzita šestičlenného ansámblu, který čítá až čtyři kytary alternující s klávesami a smyčci, jde také (a především) o burácivý hlas frontmana, který nás obestírá a proniká všemi útrobami, zalézá až pod nehty.

Publikum visí Dullimu na rtech a lačně hltá každý tón, každé slovo, dokonce snad i uvěří, že Lucerna je jedno z nejlepších míst ke hraní na celém světe. „Play something sexy, John Scibic,“ přikazuje kytaristovi a po několika odbočkách do vzdálenější minulosti se s písní Oriole vracíme k novince. Při verších „Light the candle/ Lock the door, too/ Draw the circle/ I'll fall into you“ roztaje i poslední led v drinku, procítěnost není na úkor chlapského projevu. Ještě než usedne za klávesy, upře zrak kamsi nahoru a věnuje hezkou vzpomínku nedávno zemřelému kytaristovi kapely Daveu Rosserovi.

Při pohledu na jeho prstoklad je vidět, že kytara je pro Dulliho mnohem přirozenější nástroj a že tady jde především o efekt. Vždyť klávesový part mohl klidně vystřihnout Ed Harcourt, který dnes nejen předskakoval, ale odehrál s Afghan Whigs celý koncert. Přesvědčivost ale Dulliho neopouští ani vsedě za klávesami. Po několika dalších písních show graduje při John the Baptist z alba 1965, která je pro mnoho fanoušků nejzásadnějším hitem. Až fyzický nápor všech muzikantů je neuvěřitelný a zvuk se nad námi tyčí jako hory hrozící zřítit se z obzoru bližšího, než by se mohlo zdát. Vše se navíc děje s naprostou samozřejmostí a tlak nepolevuje až do úplného konce devadesátiminutového setu, jemuž narozdíl od prvních dvou třetin věnovaných nejnovějším nahrávkám In Spades a Do to the Beast dominují desky 1965 a Black Love.

Info

The Afghan Whigs (us), Ed Harcourt (gb)
5. 8. 2017, Lucena Music Bar, Praha

foto © Filip Kůstka

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...