Články / Reporty

Po bouři bouře. The Dillinger Escape Plan

Po bouři bouře. The Dillinger Escape Plan

waghiss666, David Čajčík | Články / Reporty | 17.08.2017

THE
DILLINGER
ESC
PLAN

Jen málo log je na metalových ohozech tak snadno rozpoznatelných jako to od dvacet let hrající pětice z New Jersey. Jen málo kapel na „corové“ scéně si dokázalo vybudovat tak silnou no-hate reputaci, kdy „je to sračka“ neslyšíte říct snad ani nejtlustšího vikinga s našivkou Amonů. A teď je konec. The Dillinger Escape Plan končí, po únorové automobilové nehodě, při které to chvíli vypadalo na podstatně tragičtější závěr, nahrazují své zrušené vystoupení pár dní po bouři na Brutalu. V Paláci Akropolis, poněkud netradičním prostoru pro podobné události. Byť tato událost si jistou honosnost zaslouží.

„This is Sweden!“ Sere mě zmeškat zahájení BA22 klubovou zverinou na velké stagi, dneska si tak trochu vynahrazuju. Severská škola d-beatu rozmrdaná zvířecím bordelem na krev a na třísky. Když si hned ze startu setu Sebastian chystal pod zavěšené PAčko židli, tušil jsem, že bude zle. V klubu jsou balkony – bude se skákat! Dneska ne, ale krom Grega Puciata nahoru šplhali všichni. Chladná, snad šokovaná reakce publika byl na místě. My vám nandáme, ale musíte si vzít. Zase jednou někdo ukázal, že jestli dvě stovky smyslu zbavených nebo dvacet opařených, pot kape ze stropu. Jakmile seschlý dvoumetrový viking vletěl na parket, bylo všechno jedno. Námrd!

Nikdy jsem nechápal The Number Twelve Looks Like You. Vyklubali se ze scény pro smích a zasquatovali tu, kde se s vážnou tváří porušujou veškerá pravidla. Až s novou, zredukovanou sestavou, až po comebacku, až první den Brutal Assault na Metalgate scéně mi secvaklo. Nadsázka zůstala v bezprostředním bavičovi Jessem, co dokáže roztančit závěrečnou sambou metloše od podia ke zvukaři, a všechno ostatní, co dává perfektní smysl v rámci grind-math-prog náseru za hranicí technických limitů čtyř a šesti strun, korunuje baret maskující pleš kytaristy Alexe. Oproti festivalu slabší, snad že nestáli sami za sebe, ale ve stínu lamp rezervovaných pro smuteční slavnost. Nová deska ukáže, jestli přežijí z nostalgie po schizofrenních pičovinách, anebo se zařadí mezi velikány. Support na posledním evropském šňůrné TDEP napoví.

fotogalerie z koncertu tady

Po dvou matinée koncertech přichází konečně rozumný časový slot. 20:30. Těch pár světýlek ve vlastnictví TDEP, co vesele blikalo na hlavní stagi Brutalu, dělá v uzavřené místnosti totální mordor pro oči - jeden z koncertů, kde si spojivky ničím ekvivalentně s bubínkama a hlasivkama. „But the Killer won’t survive!“ Setlist zůstává víceméně podobný jak na Brutalu, best of ze všech šesti řadovek, z významných chybí snad jen Milk Lizard, fuck it. O zběsilém moshpitu netřeba mluvit, na sold-out překvapivě hodně prostoru, i přesto vzduch jak ve společné šatně Never Say Die Tour. Zboku stage tleská i Tomáš Fiala, který by podle všech předpokladů měl ještě tak týden jenom spát. Basák Liam Wilson bojuje s ramenním popruhem a dobrou čtvrtinu koncertu prosedí před bicími. Zbytek kapely se mu vysmívá, ale na chvíli si přisedá. TDEP unplugged? Ani hovno. Jinak standard – věšení se na lampy, stagediving s kytarou na stagedivery bez kytary. Nerovný boj. Na závěr se žádná velká destrukce nekoná, bicí zůstávají celé, aparáty se do publika neháží, z balkonu se stále neskáče. A není to potřeba.

Don't you ever try to be more than you were destined for or anything worth fighting for!

Nikdy! Díky za vše!

Info

The Dillinger Escape Plan (us) + The Number Twelve Looks Like You (us) + God Mother (swe)
14. 8. 2017, Palác Akropolis, Praha

foto © Romana Kovacsova

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.