Články / Reporty

Podivnější než ráj (Peach Pit)

Podivnější než ráj (Peach Pit)

Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 28.02.2018

Pražská koncertní premiéra kapely Peach Pit přinesla několik zajímavých zjištění: a) Underdogs‘ nemusí být podivně chladný a nehostinný prostor pro divnou elektroniku/divný black metal b) Peach Pit mají mnoho nemravně mladých fanoušků a fanynek, ovšem s výborným estetickým cítěním, pokud jde o hudbu a módu, a konečně c) Peach Pit jdou nahoru. Rychle, výrazně a hlavně zaslouženě.

Nejraději sobě i ostatním nalévám čisté – pokud možno mešní – víno, proto zdůrazňuji, že mi tahle kapela od doby, co se známe (milosrdný plurál), neobyčejně přirostla k srdci. Pomohla mi přežít období jarních bolístek a strastí, stejně tak se stala soundtrackem k naopak vcelku příjemnému létu. Na podzim se připomněla novou deskou Being So Normal, která mi dlouhou dobu jela do sluchátek 24/7, a v nejtužší zimě si se mnou dala Jamesona v chladném smíchovském sklepě. Já jsem velmi pro neopětovanou lásku ke kapelám.

Zpátky do sklepa: z Dukly mě jímal jednak smutek, druhak rozhořčení. My, bigotní alternativci, už to tak asi máme hozené; měli jsme totiž rádi postpunk, ještě než to bylo cool. Fajn basa, fajn bicí automat, trochu tlaku tam taky bylo, vždyť je to tabulkový postpunk, probůh, ale vlastně z toho až příliš čpěla pozéřina. Zaklínat se autenticitou je nebezpečné – v lepším případě je nedefinovatelná, v horším pouhou iluzí, ale já si nemůžu pomoct. A Zábrana? Pasternak? Nebo se mi to jen zdálo? Já se omlouvám, ale ať tak či onak, je to směšné. Já jsem velmi pro opětovanou nenávist ke kapelám.

Není lepší motivace k rychlému přesunu nahoru po schodišti dolů než úvodní riff Drop the Guillotine. Vlasaté a kníraté kvarteto svižně změnilo ráz večera – po totální depresi vyvolané dvojicí Vydra-Hradilek přišla dětská rozjařenost, fanouškovský m e l t i n g, vlhnutí očí, vlnění boků. Peach Pit zahráli všechno z Being So Normal, přihodili Sweet Fuck All a samozřejmě velehit, který je proslavil: Peach Pit. Zatímco publikum propadalo extatickým stavům a snilo o zaboření prstů do Smithových vlasů, Chris Vanderkooy sóloval (!) na jejich rukou. Neuvěřitelně opravdový a milý koncert. Když se pak na pódium nahrnula dobrá třetina publika a bujaře tancovala, byl to pohled k nezaplacení.

„Taťkové“ z Peach Pit mi definitivně potvrdili, že ještě to má smysl táhnout. Ani slovo o Johnny B. Goode – všimli jste si? My, bigotní alternativci, totiž umíme i odpouštět.

Info

Peach Pit (ca) + Dukla
25. 2. 2018 Underdogs‘, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.