Články / Reporty

Podzimní sonáta s Poppy a Carlosem

Podzimní sonáta s Poppy a Carlosem

Shaqualyck | Články / Reporty | 24.10.2015

Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Listí žloutne, obloha roní mraky slz a z chuchvalců plíživé mlhy vystupují kradmé zvuky jímavého klavíru. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu. Poppy Ackroyd a Carlos Cipa aneb Subtilní rusovláska s typickým drdůlkem po boku okatého sympaťáka, jemuž na tváři hraje potutelný úsměv, který ne a ne zmizet. Oba by z fleku zapadli mezi frekventanty nedaleké fildy a za zdejším křídlem byli jako doma. „It´s great to be back in Olomouc, at this wonderful venue.“ Zlatá slova, stylovější svatostánek nenajdete široko daleko. Zatímco jiné kluby pracují víceméně se stabilní klientelou, tady je subkulturní složení publika při každém koncertě velkou neznámou, nemluvě o věkovém rozptylu a národnostním složení. Hudba spojuje, ne, že ne a dvojnásob to platí o libozvučných instrumentálkách, které ve středu večer předvedla v hanácké metropoli dvojice vyslanců kultovní stáje Denovali Records.

Jako první usedl ke klavíru mladý Mnichovan. Zpočátku sice sváděl tak trochu trapný souboj se zvuky kávovaru a švitořivého osazenstva na baru, naštěstí všichni rychle pochopili, že tenhle set bude jen pro pozorné posluchače schopné absolutního soustředění. Prostor vyplnilo napjaté ticho prodchnuté smělejšími potomky prvních opatrných tónů. Cipa nikam nespěchá, nekoketuje s lacinými refrény, melodii nachává rozvíjet dlouhé minuty. Zatáčí, zpomaluje, skvěle pracuje s hlasitostí. Ke každé optimističtější kompozici z právé části klaviatury nechává zaznít posmutnělou odpověď z té levé. Těžko byste pro sychravý říjnový večer našli příhodnější podkres než baladickou And Gently Drops The Rain z jeho čerstvé desky All Your Life You Walk. Rozsah každé z kláves využívá plně koncentrovaný virtuoz na maximum, jednu hladí, druhou trestá, záhy vymrští levačku do útrob antracitově černého nástroje a stává se odhodlaným lovcem zvuků, kterého se zatajeným dechem fixují oči celého sálu. Takhle zní nová klasika.

Chvíli na to se v hebkém světle zjevila na pódiu něžná víla neurčitého věku a distingovaných rysů – Poppy Ackroyd, půvabná kráska, všem dobře známá z populárního nu-jazzového tělesa Hidden Orchestra. Její vlastní hudba zvěčněná doposud na deskách Escapement a letošní Feathers je v porovnání s tvorbou domovské kapely výrazně jemnější. Těžiště představuje melancholický klavír, nápaditě posílený o elegantní zvuky moderních houslí, které navíc přemýšlivá čarodějka pravidelně protahuje mašinkami, smyčkuje a přetváří tak řadu z nich v roztodivné doprovodné perkuse. Rytmika se nikam netlačí, ze závětří vše jistí, aby v pravý čas zlehka zakolísala. Experimentální elektronika jako logická nadstavba analogové tradice.

Výsledná koláž je křehká, prchavá. Přesto, anebo právě proto (sic!) nesmírně působivá a barevná jak listy stromů evokujících promělivou poetiku podzimní krajiny, s jejíž symbolikou hudba Poppy Ackroyd přirozeně souzní. Pro jednoho depka, pro druhého očistný rituál s těžko popsatelnou atmosférou. Podmanivost ambientních skladeb s precizně vystavěnou strukturou navíc umocnily tematické projekce, kouzlo okamžiku bylo kompletní. Trefit se s podobnou jistotou do míst přesně mezi úsměvem a slzou dojetí, to chce víc než jen talent a léta dřiny, je v tom něco zvláštního, šestý smysl, kterým jsou nadáni jen ti výjimeční.

Info

Poppy Ackroyd + Carlos Cipa
21.10.2015, Jazz Tibet Club, Olomouc

Foto © žakelýna

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.