Shaqualyck | Články / Reporty | 24.10.2015
Zvláštní dny potřebují zvláštní soundtrack. Listí žloutne, obloha roní mraky slz a z chuchvalců plíživé mlhy vystupují kradmé zvuky jímavého klavíru. Dvě plus dvě ruce v olomouckém Jazz Tibetu. Poppy Ackroyd a Carlos Cipa aneb Subtilní rusovláska s typickým drdůlkem po boku okatého sympaťáka, jemuž na tváři hraje potutelný úsměv, který ne a ne zmizet. Oba by z fleku zapadli mezi frekventanty nedaleké fildy a za zdejším křídlem byli jako doma. „It´s great to be back in Olomouc, at this wonderful venue.“ Zlatá slova, stylovější svatostánek nenajdete široko daleko. Zatímco jiné kluby pracují víceméně se stabilní klientelou, tady je subkulturní složení publika při každém koncertě velkou neznámou, nemluvě o věkovém rozptylu a národnostním složení. Hudba spojuje, ne, že ne a dvojnásob to platí o libozvučných instrumentálkách, které ve středu večer předvedla v hanácké metropoli dvojice vyslanců kultovní stáje Denovali Records.
Jako první usedl ke klavíru mladý Mnichovan. Zpočátku sice sváděl tak trochu trapný souboj se zvuky kávovaru a švitořivého osazenstva na baru, naštěstí všichni rychle pochopili, že tenhle set bude jen pro pozorné posluchače schopné absolutního soustředění. Prostor vyplnilo napjaté ticho prodchnuté smělejšími potomky prvních opatrných tónů. Cipa nikam nespěchá, nekoketuje s lacinými refrény, melodii nachává rozvíjet dlouhé minuty. Zatáčí, zpomaluje, skvěle pracuje s hlasitostí. Ke každé optimističtější kompozici z právé části klaviatury nechává zaznít posmutnělou odpověď z té levé. Těžko byste pro sychravý říjnový večer našli příhodnější podkres než baladickou And Gently Drops The Rain z jeho čerstvé desky All Your Life You Walk. Rozsah každé z kláves využívá plně koncentrovaný virtuoz na maximum, jednu hladí, druhou trestá, záhy vymrští levačku do útrob antracitově černého nástroje a stává se odhodlaným lovcem zvuků, kterého se zatajeným dechem fixují oči celého sálu. Takhle zní nová klasika.
Chvíli na to se v hebkém světle zjevila na pódiu něžná víla neurčitého věku a distingovaných rysů – Poppy Ackroyd, půvabná kráska, všem dobře známá z populárního nu-jazzového tělesa Hidden Orchestra. Její vlastní hudba zvěčněná doposud na deskách Escapement a letošní Feathers je v porovnání s tvorbou domovské kapely výrazně jemnější. Těžiště představuje melancholický klavír, nápaditě posílený o elegantní zvuky moderních houslí, které navíc přemýšlivá čarodějka pravidelně protahuje mašinkami, smyčkuje a přetváří tak řadu z nich v roztodivné doprovodné perkuse. Rytmika se nikam netlačí, ze závětří vše jistí, aby v pravý čas zlehka zakolísala. Experimentální elektronika jako logická nadstavba analogové tradice.
Výsledná koláž je křehká, prchavá. Přesto, anebo právě proto (sic!) nesmírně působivá a barevná jak listy stromů evokujících promělivou poetiku podzimní krajiny, s jejíž symbolikou hudba Poppy Ackroyd přirozeně souzní. Pro jednoho depka, pro druhého očistný rituál s těžko popsatelnou atmosférou. Podmanivost ambientních skladeb s precizně vystavěnou strukturou navíc umocnily tematické projekce, kouzlo okamžiku bylo kompletní. Trefit se s podobnou jistotou do míst přesně mezi úsměvem a slzou dojetí, to chce víc než jen talent a léta dřiny, je v tom něco zvláštního, šestý smysl, kterým jsou nadáni jen ti výjimeční.
Poppy Ackroyd + Carlos Cipa
21.10.2015, Jazz Tibet Club, Olomouc
Foto © žakelýna
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.