Jakub Béreš | Články / Reporty | 06.07.2018
Člověk by čekal, že si festivaloví organizátoři s jeho dvaadvacátým ročníkem pohlídají odbavování při vstupu do areálu, aby se lidé nemuseli hodiny mačkat při čekání na pásku. Letos jako by se všichni rozhodli přijet už první den. Alespoň se však nemusela čekat další fronta na cashless čip, které schytávají na tuzemských akcích vlny kritiky. S některými novinkami je prostě lepší počkat, nebo se jim vyhnout úplně. Jinak je ale organizačně vše zvládnuto na jedničku a návštěvníky vítají cisterny s pitnou vodou a dostatek hygienických zařízení i míst na sezení.
Na Pohodě zůstalo vše při starém. Stage stojí na stejném místě, stany s místními pochutinami také voní, jak mají, ale o tom více píše David Čajčík ve svém „Foodmoonu“. Akorát pro Pohodu typické slunečnice si tenhle rok daly pauzu, a tak si je lidé přinesli alespoň v květináčích. Čtvrteční program se vždy odehrává pouze na pár pódiích. První zastávky cestou do areálu proto patřily Slovenskému komornímu orchestru (s projekcemi igelitové tašky v louži upozorňujícími na ekologickou plastovou krizi) a slovenským Billy Barman spolu s děvčaty z folklorního spolku SĹUK, kteří vytvořili domácký kouzelný doprovod zapadajícímu slunci za horami.
Čtvrteční program byl hlavně v režii Ziggyho Marleyho a The Chemical Brothers, tady vše probíhalo podle představ a ani jeden z nich nepřinesl nic neočekávaného. Ziggy Marley a vůně trávy po celém letišti, uvolněná poselství o lásce a míru, a hlavně nekonečné vlny reggae, které se bez pasivního vdechování marihuany od návštěvníků s barevnými čepicemi dalo jen těžko strávit. Příště prosím s klanu Marleyů Bobovu vnučku. Ta totiž se svým elektro popem bourá představu o tom, že každý z Jamajky musí hrát reggae a mít dredy. Čekání na ni si můžeme zkrátit dokumentem o klanu Marleyů z roku 2012, který ukazuje i stinnou stránku života plného lásky.
Když jsem loni v říjnu v rozhovoru s britským producentem Clarkem zavedl řeč na festivaly, posteskl si nad tím, jak The Chemical Brothers a jejich headline sloty degradují elektronickou hudbu na neosobitou zábavovku, na kterou se jdou všichni návštěvníci velkých akcí jenom opít nebo sjet a je jim v podstatě jedno, co zrovna hraje. The Chemical Brothers proto rezignovali na mixování nápaditého dynamického setu a vsadili na strhující vizuální show s megalomanskými projekcemi, které doplnily obří nafukovací balóny a dvojice gigantických robotů, kteří se z ničeho nic zjevili na pódiu, z očí vypálili několik laserů a stejně rychle zase zmizeli.
To v roce 2018 můžou z elektronických producentů na hlavní stage jenom The Chemical Brothers? Tedy kapela, která má to nejlepší už nějak roky za sebou? Jak dlouho budeme muset čekat na to, než se aktuální producentky a producenti přesunou z tanečních stanů na hlavní stage, aby si jejich sety mohlo užít i mladší publikum, a to starší chvíli jenom nevzpomínalo na mládí, ale zjistilo, na čem si ujíždí jejich potomci?
Pohoda 2018
5. - 7. 7. 2018
letisko Trenčín, Slovensko
fb událost
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.