Články / Reporty

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn | Články / Reporty | 01.04.2020

V každým z nás je kousek kovboje. Je jedno, jak dlouho člověk sám sebe přesvědčuje, že country je hudba pro vidláky a trampy - vůně kůže, tabáku a prach mezi zubama vás stejně nakonec dostane. Stejně tak každej věří v Boha. Je jedno, co lidi říkaj, lidi říkaj spoustu hloupostí. Čím dál se od toho člověk snaží utéct a přesvědčit sám sebe, že on ne, že on je ostrovem sám pro sebe, čím víc o tom přemejšlí, tím víc je mu jasný, že to je jako snažit se vyhrát v pokeru se dvěma dvojkama v ruce, někdy prostě vyhrát nemůžete a pokora je dar. Na průsečíku těchhle dvou myšlenek, o kterých nebudeme diskutovat (protože pokora je dar), je jedno jméno, pevnej bod, kterej mě vždycky vrátí na správnou cestu, i když už si myslím, že to nejde, protože sem zašel moc daleko. Položí mi ruku na rameno, podívá se mi zpříma do očí a řekne, že to bude v pořádku, protože ví, že upřímně lituju, že jsem za svý chyby zaplatil, a že můžem začít znovu a tentokrát to zvládnu. To jméno je David Eugene Edwards aka 16 Horsepower aka Woven Hand.

Seznámili jsme se nějakejch pár let zpátky, když Woven Hand hráli poprvé v Praze. Bylo to zrovna v době, kdy jsem byl hrozně hladovej po jakýkoli muzice, a snažil se toho poslouchat co nejvíc, abych mohl svoje kamarády ponižovat svým hudebním rozhledem (protože pokora je dar). Jak říkám, šel jsem tenkrát po hudbě jako vlk po krvi a bylo jedno, co to bylo - jenže je kořist a jsou oběti. Je totiž spousta způsobů, jak se zamilovat. Může to bejt postupnej proces, kdy se s tím člověkem sbližujete, pomalu ho poznáváte, až jednoho dne zjistíte, že má v sobě dostatek dobra na to, aby stálo za to strávit s ním část času, co jste dostali. Je to bezpečná cesta, stezka světla. Jenže pak jsou i jiný stezky. Někoho poznáte a něco na něm vás přitahuje tak mocně, neodolatelně a neovladatelně, že jste schopný zahodit úplně všechno. Tuhle cestu bych nenazval úplně bezpečnou, srdce temnoty. Je jasný, že vztahy jako tyhle nemají vůbec žádnou budoucnost, ale co si budem povídat... budoucnost se přeceňuje. Takže když jsem uslyšel debut Woven Hand, raději jsem si sedl. Netvrdím, že by to mělo stejnej efekt na kohokoli, a nejsem si jistej, že v jiných okamžicích mýho života by byl ten impakt tak drtivej, ale pravda je, že jsem se tenkrát cejtil, jako kdyby mi někdo vrazil nůž pod žebra a s každým pokusem uniknout, si mě přitáhl ještě o trochu blíž. Ale byl v tom drobnej rozdíl, místo bolesti jsem cejtil úlevu. Já toho mám rád hrozně moc, ale nemyslím, že by na mě někdy něčí muzika měla tak devastující efekt. Víc než hudba to pro mě byla a pořád ještě je spirituální cesta, o který nemám ponětí kam vede, ale vím, že na konci na mě čeká něco, co mě udělá lepším člověkem, a když jste něco takovýdleho schopni cítit u kapely, jejíž frontman vystupuje naživo zásadně vsedě, víte, že i když to zní legračně, nikdo se nesměje.

Hudba, kterou Otec Edwards produkuje, není pro každýho, její kouzlo a zároveň prokletí spočívá v tom, že si ji člověk musí zasloužit. Každej má rád Eleanor Rigby a je to tak úplně v pořádku, písnička je to hezká, smyčce tam hezky fidlají, McCartney mekotá něco o osamělosti, všecko, jak má bejt (teda nic proti Beatles, Beatles jsou supr, i když McCartney je tak trochu trumpeta, ale talentovaná). Když napíše písničku o osamělosti Edwards, je to trochu jiný kafe. Nechme stranou drobnou odlišnost hudebních stylů, řešíme (protože) teď (pokora) podstatu (je) věci (dar). Eleanor Rigby prožila prázdnej život a umřela. Smutnej příběh. Hrdinové Edwardsovejch písní prožívaj život(y) plný utrpení, beznaděje a odcizení a je jedno, jestli s hlavou nahoře nebo dole, není žádné vykoupení. Po smrti dostaneme jen to, co si zasloužíme, a každej, kdo má všech pět pohromadě, si dokáže spočítat, že to, co si zaslouží, rozhodně nechce. Naděje není moc a za tu, co je, se musí platit duší. Jejich Bůh není ten hodnej strejda nad oblaky. Je to Soudce Vykonavatel. Ten poslední, co zbyl z dob, kdy slova jako pomsta a spravedlnost ještě dávala smysl. Kdyby tohle veděla Eleanor Rigby, asi by Otci McKenziemu přispěla na kurzy první pomoci, protože by se jí TAM prostě nechtělo. Když odcházíte do náruče odpuštění, jde to snadno, ale do náruče Soudce Vykonavatele? No, asi by se písnička o nehtech, zarývajících se do asfaltovýho chodníku, neprodávala tak dobře.

Z nějakýho zvláštního důvodu mám tvorbu Woven Hand propletenou s filmem The Proposition, jehož scénář napsal Nick Cave (on ten důvod není zas tak zvláštní, jelikož ještě za dob 16 Horsepower poměrně hojně hrávali s Cavem, snad proto jsem si ještě minulej tejden myslel, že jsou z Austrálie, a dokonce jsem se na ně vyptával australskýho kolegy, naštěstí jsem nerozuměl, co mi říkal, páč Australani maj příšernej akcent, ale myslím, že je neznal - když jsou z Colorada?). Stejně jako v tom filmu víte, že všechno dopadne špatně, a že nejsou žádný hrdinové, že lidi, co by měli bejt zárukou dobra, jsou úplně stejný jako lidi, co jsou tady za zlo, a jedinej rozdíl mezi nima je ten, že čemu jeden říká zločin, tomu druhej zase spravedlnost. TO je pro mě svět podle Edwardse.

Samuel Stote: What's a misanthrope, Arthur? Two Bob: Some bugger who fuckin' hates every other bugger. Samuel Stote: Hey, I didn't ask you, you black bastard Arthur Burns: He's right Samuel. A misanthrope is one who hates humanity. Samuel Stote: Is that what we are, misanthropes? Arthur Burns: Good lord no. We're a family.

Obrázek Woven Hand by nebyl úplnej bez zmínky o 16 Horsepower, protože každej máme svoje kořeny a je jedno, co budete dělat, vždycky ve svý tváři uvidíte oči svýho otce. Už při zběžným poslechu těchhle dvou kapel je celkem jasný, že 16 Horsepower museli skončit, protože cesta, kterou jdou Woven Hand, vede jinudy. Tam, kde 16 Horsepower evokují regulérní R'n'R převlečenej za country (třeba Clogger je podle mě jedna z nejlepších rockovejch písniček na světě... až na to, že to je country), tam se Woven Hand dostávají z temnýho folku až do sféry world music (zvláště na posledních deskách je to cejtit hodně a nemůžu říct, že bych to úplně schvaloval). Taky si umím představit, jak mocně muselo Edwardse vytáčet, že jméno kapely, která si tak zakládá na křesťanský víře, evokuje tak trochu to... heroin. Asi právě proto mám z celý jeho tvorby nejraději debut Woven Hand. Desek, co na nich není špatná písnička, neznám zas tak moc, a ukažte mi jedinou takovou, kde byl někdo schopen zkomponovat dohromady banjo a klávesy a neznělo to, jako kdyby pejsek s kočičkou místo vaření založili kapelu... ne moment, tak zní Mars Volta.

Jezdili jste jako děti na tábor? Probudili jste se někdy za rozbřesku, vylezli ze stanu a bosky se brouzdali skrze trávu ještě pokrytou jinovatkou přes louku směrem k vycházejícímu slunci? V takovejch okamžicích necítíte, že existuje něco vyššího, co všechno přesahuje. V takovejch chvílích to prostě víte. A když poslouchám tohle album, je mi jako bych z tý louky nikdy neodešel. Jediný bezpečný a pevný chvíle v mým životě můžou bejt už napořád se mnou a za to nepřestávám bejt týhle kapele až do konce svejch dní vděčnej, i když vím, že je to jen iluze, kterou nemůžu natahovat dlouho, žádný bezpečí v tomhle světě není a pevnej je v něm jenom beton všech těch škaredejch měst, co v nich nakonec skončíme. Kdyby už nikdy neudělali dobrý album, měli by u mě tihle hrdinové nevšedních dní vystaráno. Sice už nikdy nepřekonali svůj debut, ale to neznamená, že jejich ostatní desky nejsou dobrý, i když poslední dva pokusy mám pocit, že se David tak trochu topí sám v sobě. Myslím, že v momentě, kdy člověk přestane zpívat anglicky a začne používat něco mezi hebrejštinou a něčím, co vymyslel Tolkien, měl by si dát pauzu a přemejšlet, jestli by nebylo lepší chvilku číst něco jinýho než Bibli. Jenom chvilku, ale přece. Zlom nastal po Mosaic, protože tohle album je v tvorbě Woven Hand mezníkem. Deska je zajímavá tím, že co se ubralo na kytarách, to se přidalo na klávesách a banja už je jen tak poskrovnu, že je z toho člověku úplně smutno. Nicméně i přes všechny tyhle komplikace bych se nebál nazvat ho druhým vrcholem. Jako by se to pak snažili zachránit, vyhodili na posledních dvou deskách i ty klávesy, ale jak obvykle nemám nic proti osekávání věcí na dřeň, nemyslím, že v tomhle konkrétním případě je to dobrej nápad.

Poslední deska. Je to pro mě hrozně neuchopitelný. Už to jméno, The Threshingfloor. Mnohoznačnost z toho úplně cáká, a s prostým překladem rozhodně nevystačíte. Mlat. Humno. Místo k oddělení zrna od plev. Jenže. Bible tohle místo ze zřejmých důvodů chápe jako požehnaný, ale zároveň je to místo soudu a obětí. Král David by o tom mohl vyprávět. Takže není divu, že jsem z týhle desky maličko zmatenej, já jsem jednoduchej kluk, co má rád jednoduchý věci. Přiznám se, že jsem byl už už rozhodnutej The Threshingfloor sestřelit, ale já to prostě nemůžu udělat, nejde mi to přes prsty. Tak předně, ta deska je hrozně smutná, neříkám, že je první od Edwardse, kdy mám tenhle pocit, ale dřív to bylo aspoň zabalený do produkce, kdy měl člověk pocit "ale tak písnička je to pěkná", a až pak, když se nad tím zamyslel, zjistil, že hezkýho na ní není vůbec nic, protože svojí náladou zraňuje na místech, který se dobře nehojí. Na tomhle albu je to především o zpěvu, zní to jako snímaný v malý místnosti, vlhký, bez oken. Ano, mám na mysli celu smrti a já nevím, i přesto, že ho mám hrozně rád, jestli jsem připravenej se s ním vydat až TAM. Některý cesty totiž vedou jenom jedním směrem. Snad jsem jenom zbabělec. Snad jsem si jí ještě nezasloužil.

Po tom všem patosu je asi docela zřejmý, že koncert Woven Hand pro mě není jako koncert jinejch kapel, protože tahle holka nemluví jako ostatní, s ní život proletí, je slyšet vrzání kobylek vepředu i vzadu a skrze myšlenky tančí minulost. Je to něco výsostně osobního. Když mi tahle kapela párkrát utekla, akceptoval jsem to jako fakt, protože vím, že na dobrý věci si člověk musí počkat a pokora je dar. Vzal jsem si den volna (do kostela taky nepůjdete z pole), což by nebylo tak divný. Co mi přišlo trochu divný, bylo, že jsem se před tím dal fakt jako do pucu. Ostříhal jsem si nehty, oholil se... nevím, jestli to sem mám vůbec psát, ale já si zašel i k holiči. Očekávaný počasí mělo bejt v rytmu The Proposition, slunce tak jasný, že žlutá je vlastně bílá, ale úplně jistý si nejste, protože víte, že přímej pohled by vám okamžitě zajistil zánět spojivek. Jistěže si uvědomuju, že žiju v Londýně, kde je tohle počasí trochu výjimečnější, ale věřte mi, že jsem tu takový dny už zažil. Skutečnost se s očekáváním nepotkala a ten den celej propršel. Pršelo, hrozně pršelo, jako z Bible to bylo.

Mělo to být v Bush Hall. Když jsem na internetu hledal, kde to vlastně je a něco si o tom místě přečetl, zjistil jsem, že to je "a highly acclaimed live music a entertainment venue" - tady se lidi nepřechválí. Je důležitý zmínit jednu věc. Jakkoli to nevypadá, já jsem velice plachá povaha, takovej ten týpek, co na koncertech stojí sám v rohu a divně se kejvá, hrozně potřebuju jít ještě s někým, abych za svoje rozmáchlý gesta a hlasitý vyprávění schoval, jak strašně jsem z lidí vyděšenej. Snažím se dorážet cca 30 minut po oficiálním začátku, aby už hrála předkapela, přestože ten institut existuje jenom proto, aby i míň zajímavý muzikanti získali nějakou tu pozornost u holek a panáky na baru, vlastně je to charita. Jenže tentokrát to bylo jinak a já jsem Crippled Black Phoenix chtěl moc vidět, jelikož jsem o nich slyšel samý hezký věci. A samý hezký věci jsem slyšel i od nich, mám teda jenom jednu desku, a to A Love of Shared Disasters. Zvláště písnička Long Cold Summer se mi hrozně líbí. Je to ten druh songu, co si nechám zahrát na pohřbu, jelikož budu doufat, že někoho stáhnu s sebou.

Klub? Hrála někdy vaše nejoblíbenější kapela v obýváku? Moje jo. Sál Bush Hall má 10x20 metrů, na konci malinký pódiíčko, každý tři metry jsou po stranách zrcadla, který už maj něco za sebou, takže házej takový ty pokroucený odrazy (teda aspoň doufám, že takhle nevypadám), strop vyvedenej a na něm každý čtyři metry křišťálovej lustr (a jeden stroboskop), máte to? Tak si ještě přihoďte na zem koberec a jste v nejkrásnějším sále. Byl jsem z toho tak vyplašenej, že jsem to šel vyřešit jediným způsobem, o kterým vím, že zabírá na 100%. Alkohol, příčina a zároveň řešení všech problémů. Věkovej průměr 40+ mě činil mladíkem, což už se mi na koncertě dlouho nestalo, nebyl to úplně blbej pocit. Zarážející byl poměrně velkej počet osaměle sedících týpků v rohu. Když si vezmete, že standardně projektovaný místnosti maj čtyři rohy, brzo nám začala vznikat nepřijemná kumulace osamělejch lidí v rozích.

Na pódium nastoupilo osm lidí. Na kytaru hrál Josef Křepelka, basu si vzal na starost MacGyver, sólová kytara Bill Bailey, odzpíval to David Černý, co u toho zvládnul hrát i na kytaru, a pak tam byli ještě další čtyři lidi, u kterejch jsem si nebyl jistej, jakou pozici v kapele plněj. Měl jsem nepříjemnej pocit deja vu. Vodkud já je znám?! A pak mě to koplo! To jsou ty šašci, co hráli v prosinci před New Model Army! A hrozně mě tenkrát nebavili! Dneska jsou dvě předkapely? Tolik holek tu snad ani není, ne? To je hrozný, kam všude se některý kapely vecpou! No nic, nějak to přežiju, aspoň si CBP zasloužím. Jenže pak David Černý promluvil a bylo to něco ve smyslu "Hi, we're Crippled Black Phoenix and we're supporting Woven Hand tonight". Jediný, co mi přišlo na mysl, bylo "a sakra". S jedním kamarádem jsem kdysi vedl polemiku o třech kytarách v kapele. On tvrdil, že jen velice málo kapel má tak zajímavej zvuk, aby si mohly dovolit tři kytaristy, a že co se dá jakž takž rozdejchat třeba u Radiohead, se v žádným případě nedá odpustit Pearl Jam; já jsem tvrdil, že je idiot, protože obě tyhle kapely miluju. Nicméně teda nevím, co by nadnesl o CBP. Já musím říct, že i když je mám z desky rád, tak naživo už je doufám neuvidím.

Ale jedna dobrá věc se během setu CBP stala, stál jsem kousíček od vstupu do backstage a v určitej moment se kolem mě prosmýkl nějakej pošuk celej v černým a poctivým mormonským klobouku, přesně tak, byl to Otec Edwards a strašně mě mrzí, že moje oči komunikujou s mým mozkem na živnostenskej list, takže mu daly vědět o půl sekundy později, než bylo potřeba, protože bych mu potřásl rukou. Přestavba pódia proběhla rychle. Woven Hand jsou rozumná kapela, čtyři lidi jsou tak akorát, ani málo, ani moc, jako rodina. Bicí, basa, klávesy plus kouzelná krabička, tři stojany a židle pro Edwardse. Edwards má nádhernou kytaru (je to Gretsch Tennessee Rose) a ještě navíc nástroj, co vypadá jako mandolína, zní jako banjo a já ji chci taky. Taky měl připravený dva mikrofony, jeden na normální zpívání a druhej na poslední slova z cely smrti (to když potřebujete zpívat pod vodou).

Zvuk byl parádní od první noty, toho jsem si byl ostatně vědom už u CBP. Začali první písničkou z poslední desky, Sinking Hands, a i nadále se drželi poslední desky, což nevadilo, páč The Threshing Floor je nejlepší věc z alba. Edwards je Bůh, aby bylo jasno. On ty svoje skladby nehraje, on je žije, jeho zápal a přednes posouvá živou prezentaci na úroveň divadelního představení. Taky tu byl klávesák, kterej byl sice obyčejnej vzhledem, ale zajímavej zvukem. Konečně mi na plnej mozek došlo, proč mi tahle kapela vždycky evokovala Austrálii. Klávesák měl u sebe takovej magic box, z něhož pouštěl samply a oni maj snad v každý písničce, kromě nějakýho nábožnýho huhlání, nasamplovaný didgeridoo nebo něco, co zní velice podobně. Někdy jsou věci tak hrozně na ráně, že nemáte šanci se do nich trefit. Ale tohle zjištění mi udělalo hrozně dobře, mám rád, když do sebe věci zapadnou. No a u třetí písničky jsem se začal ztrácet, jako by si na mě Edwards políčil. Věda, že mi ta poslední deska přijde smutná, sestavil setlist tak, aby mě potrestal. A trestat to von umí, má o tom načteno. Začal hrát věci jako His Rest nebo Orchard Gate a pak taky spoustu věcí, o kterejch jsem vůbec neměl ponětí, co jsou zač, a to mě hrozně iritovalo. Občas se to snažil zachránit tím, že zahrál třeba Dirty Blue z Mosaic, ale marná sláva, už to měl u mě rozlitý. Jen jsem tam tak stál, koukal do země a cejtil, že některý viny nezmizí, ani když je vodpustíte sami sobě, protože takhle to prostě nefunguje. Jediná písnička, co zahrál od 16 Horsepower, byla Horse Head Fiddle z Folklore, ale to se technicky vzato ani nedalo považovat za písničku, páč to je jen takový huhlání a zahráli jen asi minutu. Skoro na konci pak dali Winter Shaker z Mosaic, což byla nejlepší skladba večera. Nicméně na nějaký nadšení už bylo pozdě, já už to chtěl jen přežít a poprosit, jestli už můžu jít. Pak ještě něco a pak už nic. Poděkovali, zvedli se a odešli. A já byl rád. Lidi se snažili vydupat si něco víc, ale z backstage vylezl někdo jako Gándhí, zřejmě tour manager, a jasným gestem dal zvukařovi na srozuměnou, že má pustit muziku a rozsvítit světla. Vymotal jsem se ven, už nepršelo a já se cejtil hrozně zmatenej. Místo mystickýho zážitku a cesty ke světlu jsem dostal pekelně po držce a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem z toho tak špatnej, že jsem napsal svýmu psychologovi, že vůbec nevím kudy kam, odepsala mi, že nemám bejt zlej, ale milosrdnej. Ta věta, jakkoli banální, mi udělala hrozně dobře. Ještě tu noc jsem si slíbil, že si teď dám s Edwardsem chvilku pauzu, protože stačilo. Ráno jsem se probudil do krásnýho dne, slunce svítilo sice ne jak v The Proposition, ale jako když jste zase na začátku, novej den. Otevřel jsem adresář s muzikou a uvědomil si, že první kapela v listu jsou 16 Horsepower a poslední Woven Hand. Moje alfa a omega. Dal jsem si cigáro a pustil Mosaic, protože plnit se maj jen sliby, co maj smysl, a ne každá blbost, co vás napadne ve dvě ráno. A pokora je dar.

Info

Tento text vyšel v magazínu v červnu 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 13.08.2020

Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů...