Portál do minulosti, nebo budoucnosti? (Golem VR)

„Nelezte mi sem tím oknem,“ zjebe mě hospodský z útulného podniku u Karlova mostu. Radši poodstoupím, slepice se mi motají mezi nohama. Nad středověkou Prahou svítá a rudý nádech se odráží od týnského chrámu v dálce i nedostavěné katedrály sv. Víta. Vydávám se vstříc kolům i příběhu rabiho Löwa a jeho Golema, skrze židovské město, synagogu, až na hřbitov. Zvykám si na pohyb virtuálních prstů, na digitální hodinky odpočítávající čas do návratu do roku 2018 i na dopočítaného avatara kamaráda. Uhýbám před padajícím trámem a osahávám stěny. Třemi slovy: jsem ve hře.

Když parta mladých českých vývojářů postavila v podzemí pražského hračkářství Hamleys moderní „arkádovou“ VR experience, nereagovali na žádný rozšířený trend. Podobně propracovaných alternativ spočítáme po celém světě na prstech jedné ruky. Volnost pohybu v bludišti reálných stěn na ploše většího escape roomu je ohromující. Baťoh s počítačem na zádech, pohodlné brýle i velká sluchátka nás až na pár glitchů dokonale odříznou od sklepní reality. Češi si pak zřejmě víc užijí scénických pohledů na Prahu, kterou nikdy nezažili, cizinci se pak dostatečně zabaví sice lehce infantilním, přesto vkusným příběhem. Ten se stále vyvíjí a v budoucnu by měl prostor nabídnout i zážitky z jiných epoch nebo míst.

První myšlenka po sundání brýlí středověku nakonec směřuje k budoucnosti. V roce 1990 jsme skákali přes kopí v Prince of Persia, v roce 2000 žili příběhem Deus Ex a v roce 2010 poskakovali před Kinectem... Jaké hry budeme hrát za padesát let? A jak poznáme, že je hrajeme? Golem nabízí nakonec mnohem víc otázek k zamyšlení, než vyžaduje jeho pár triviálních rébusů. Na těch dvacet pět minut nezapomeneme stejně, jako nezapomeneme na svůj první počítač nebo smartphone. Avizovaný portál do minulosti představuje spíš náhled do budoucnosti.