Poryvy horkého větru (Letní filmová škola 2024)

„100 % akreditací na sobotu a neděli prodáno,“ hlásí nejrůznější komunikační kanály Letní filmové školy. Informační leták rozdávaný s tentokrát doruda zabarvenou akreditací se mezitím zpocené návštěvníky snaží diplomaticky přesvědčit, že v Hradišti není třeba vytvářet fronty hodinu před začátkem projekce. Poloprázdné festivalové centrum kolem sochy neznámého vojína ve Smetanových sadech předznamenává budoucí ruch hlavně směsí vůní ze stánků s netradičním jídlem, jehož rozmanitost překoná nabídku leckteré české restaurace.

Ani první projekce v Redutě neposkytne žádná varovná znamení, do třetiny kapacity naplněný sál sleduje v příjemně dýchatelné atmosféře období sucha i dešťů v chudé bangladéšské vesnici, jak je pro velké plátno zachytil indický klasik Satjadžit Ráj v Žalozpěvu stezky (1955). Snímek má kromě příjemně uklidňujícího účinku vyvolaného nikam nespěchajícím tempem hlavně etnografickou hodnotu, se znalostí reality méně rozvinutých částí Indie v první polovině 20. století usedal na červeně polstrovanou židli v hledišti asi málokdo.

O pár hodin později už je stejný sál narvaný. Opozdilci se musí spokojit s první řadou, která si za místo na nohy a zmírnění pocitu stísněnosti nechává zaplatit bolestí za krkem. Při sledování hybridu mezi dokumentem a hraným filmem Čtyři sestry (Kaouther Ben Haniaová, 2023) se ale prostor na výdech a nádech hodí. Příběh o tom, co s tuniskou rodinou tvořenou výhradně ženami udělá útěk dvou z nich za Islámským státem, činí pro protagonistky i obecenstvo emocionálně ustojitelným experimentální forma, sestávající z interakcí mezi opravdovými členkami zasažené rodiny a herečkami, které představují zmizelé sestry.

Při čekání na slavnostní zahájení přebíhám mezi dvěma stany s vedlejším programem. Kontrast mezi přeplněnou debatou o špatných českých filmech, kde si Kamil Fila utahuje z Tomáše Magnuska, a autorským čtením, při němž laureátka Litery za knihu roku Alena Machoninová recituje tichým hlasem překlady ruských básní, je vypovídající. Na Filmovce se organicky mísí vysoké s nízkým a art s brakem. Vzpomenu si na srbského zástupce v sekci Východní přísliby, Pracující třída jde do pekel (Mladen Djordjević, 2023), kterého jsem viděl v nově otevřené Orlovně. Co začíná jako vážné sociální drama, se postupně mění v satanistický horor o revoluci proletářů proti zhýralé mocnosti. Kdo přišel pro nízké a zklamán vysokým odešel v první hodině, viděl úplně jiný film než trpělivci sedící na tvrdých židlích až do konce.

Klimatizovaný sál Hvězdy postrádá mobilní signál a izoluje dočasné obyvatele od vnějšího počasí i dění. Azyl v něm před zahajovací ceremonií nedostává každý, letos poprvé nestačí jen akreditace a čekání, ale i speciální rezervace. Nastává zmatek, odmítaní lidi ve frontě odcházejí na nedaleký koncert Tata Bojs. Přicházejí tak o čtyřicetiminutové předávání kytek, vyvolávání politiků na pódium a děkování všemu minulému i současnému filmovkovému lidu. Kéž bych si uvědomil dřív, že 50. ročník si vyžaduje speciální zahájení. Nakonec si na své přijdou i ti, co přišli na film, ne tleskání.

Novinka Šimona Holého Hello Wellcome o třech herečkách na festivalu ve Varech paradoxně na největší tuzemské filmové akci premiéru neměla a musela si počkat do Hradiště. Snímek tvořený z nemalé části instastories jeho protagonistek na mě má podobný účinek jako další Holého počiny, mám radost, že u nás někdo takové věci točí, k srdci mi ale nepřirostou. Minimálně díky nepříjemnému zprostředkování společenských trapasů a zájmu o pracovní podmínky český hereček to ale ze těch čtyřicet minut proslovů stojí.

Sobotní půlnočka je kulminací všeho; lidí, vedra i nízkosti. Zapařená Sportovní hala se směje, když v úvodu Jiří Flígl upozorňuje, že při sledování bavorské „poprcávačky“ Kožené kalhoty v St. Tropez nás smích brzy přejde. Na kombinaci těžkého vzduchu, blízkosti cizích těl a trojici tyrolských chlupáčů, kteří na plátně střídavě dělají humor a simulují sex s herečkami, z nichž se jen málokterá ve filmu objeví „nahoře s“, řada z účastníků opravdu připravená není. S ubývajícím publikem sice přibývá vzduchu, ovšem katarze se nedostavuje, stačí konec. Počet držitelů půllitrů u nočního pivního stanu i velikost lidského hada vinoucího se přespat do tělocvičny dokazuje, že informace o naplnění kapacit nelhaly. Alespoň že se blíží očistná bouře.