Jiří V. Matýsek | Články / Recenze | 27.02.2021
Málo platné. Najít v domácí hudbě posledních několika let titul, který by byl básnicky evokativnější nežli Sně Beaty Hlavenkové, je zatraceně obtížné. V té trojici písmen, která formuje zdánlivě nesmyslné slovo, je vše, co je potřeba před poslechem alba, které se vloni, péčí labelu Minority Records, dočkalo svého vydání na bílém vinylu, vědět. Je to takový malý návod k použití: Básně, písně, sny, poslouchejte pomalu, ledacos může být jinak, než by se mohlo zdát.
Nadžánrová klavíristka Beata Hlavenková (Eternal Seekers, Baromantika, spolupráce s Lenkou Dusilovou, Davidem Kollerem, Justinem Lavashem a dalšími) se na své páté sólovce představuje poprvé jako zpěvačka. A nutno říci, že zpěvačka s osobitým výrazem, který je zároveň sebejistý, i pokorný. Na desku přispěla dvěma vlastními texty, další pochází ze sbírek básníků Bohuslava Reynka a Petra Borkovce. Úsporné, věcně konkrétní Reynkovy obrazy – k nim má Hlavenková svými texty blíže – prolínají s metaforicky rozšafnějšími Borkovcovými básněmi a společně tvoří celek, který probouzí posluchačovu pozornost, vyzývá k přemýšlení a pomalému vnímání. Ne, rozhodně před něj neklade jednoduché úkoly a nízké nároky, ale to už tak výborná poezie, ať už na papíře nebo spojená s hudbou, dělává...
Produkce Hlavenkové a Patricka Karpentskiho (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) uvolňuje jazzové kořeny muzikantky a nechává je růst svébytným směrem, který nezná omezení ve stylech a žánrech. Je to jazz? Je to folk? Je to pop? Ani jedno a zároveň všechny, ale je to hlavně hudba. Sně lze s odstupem času brát i jako jakýsi předvoj loňské oceňované Řeky Lenky Dusilové. Ačkoliv je album Hlavenkové podstatně méně experimentální, i ono vytváří své vlastní zvukové krajiny. Podstatným „kreslířem“ oněch zvukových obrazů je rovněž trumpetista Oskar Török. Jeho barvitá, zasněná trubka doplňuje místy až ambientní nálady, vznáší se nad zurčícím klavírem Hlavenková, dobarvuje atmosféru.
Nahrávka si výborně hraje s dynamikou a jemné duety klavíru a trumpety čas od času překryje kontrastní masiv složený z mnoha hudebních vrstev, opřený o běžnou rytmiku, kytarové plochy, elektronické instrumenty i vícenásobné vokály. Sound designér Patrick Karpentski (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) odvedl výbornou práci a stvořil zvukově soudržné, mnohovrstevnaté album postavené na přirozené síle akustických nástrojů.
Krásné sně.
Beata Hlavenková – Sně (Animal Music / Minority Records, 2019 / 2020)
web vydavatelství
web vydavatelství
foto © Pavel Horák
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.