Pouť for People aneb Z deníku náhodného účastníka hudebního festivalu I.

Pouť for People aneb Z deníku náhodného účastníka hudebního festivalu I. Udělalo mi velkou radost, když se v seznamu headlinerů hradeckého Rock for People objevilo jméno Juliana Casablancase s jeho kapelou The Voidz. Jejich berlínský koncert jsem si na konci loňského roku s těžkým srdcem musel nechat ujít, navíc příjezd do Hradce o den dříve znamenal vidět Pattona a zemřít, i když Faith No More nejsou úplně moje krevní skupina. Pro porozumění dalšímu textu je užitečné brát v úvahu následující skutečnosti o osobě autora: alergik s nejtěžší sezónou na přelomu května a června, člověk, který pokládá cokoli nad 20°C za „kurva vedro“ a chová lehkou předpojatost k místům, kde se vyskytuje trdelník.

Pátek
Krásný slunný den, teplota se blíží třicítce, obilí kvete, seno voní... Pokud je peklo designované pro každého na míru, moje bude vypadat nějak takhle. Po probrečené cestě dorážím do areálu hradeckého letiště kolem šesté v podvečer. Hledání kempu je pro mě v tuto chvíli nadlidský úkol, dostavuje se pár chvil zoufalství, kdy se cítím jako sedmiletý skautík na prvním táboře, který má nutkání zavolat mamince, aby si pro něj přijela a odvezla ho domů. Putování sem a tam po letišti se stává příležitostí zjistit, co vše je k mání ke gastronomickému a dalšímu vyžití. Smažené nudle for People. Ty jsou všude.

Bizár #1: Na dvou stranách pěší cesty ve stejný čas hraje kapela předvádějící covery Kabátů a Kryštofů a proti ní dává Záviš k dobru svůj hit Dvě panenky.

Konečně se ubytovávám, během stavění stanu registruji z dálky Hollywood Undead na hlavní stagi. Je čas vyrazit do víru zábavy. První vystoupení obstarají We Are Harlot, hard rocková kapela kolem zpěváka Dannyho Worsnopa, ex-člena metalcorových Asking Alexandria, kteří na Rock for People zahráli den předtím. Jejich hudební i vizuální projev navazuje na odkaz glam a hair metalu osmdesátek, lépe řečeno se svou přehnanou stylizací se stávají jeho karikaturou. Éra Steva Tylera nebo Axla Rose je passé. Ale můj guilty pleasure efekt na tenhle žánr zafungoval a jedna z písní se mi zavrtala tak hluboko, že si ji pro klid duše asi budu muset dohledat.

Pátek patří dvěma jménům: Limp Bizkit a Faith No More. V rámci čekání na první jmenované se snažím objevit další krásy a možnosti areálu. Máme tu další smažené nudle, stánek KFC (chicken holocaust je všude)...

Bizár #2: Závody v běhu v potapěčských ploutvích. Po důvodu ani účelu jsem radši nepátral.

Škatulka nu-metalu mi až na pár výjimek (Deftones, někdy takto zařazovaní Tool) není nijak blízká, nicméně Wes Borland je skvělý a originální kytarista a jeho pódiová image mě prostě baví. Vokalista Fred Durst působí oproti starým časům klidněji, slovy kamaráda: „Bylo tam o dost víc ,Thank you‘ než ,Motherfuckers!‘“, ale rozeskákat celý kotel až do zadních řad pořád spolehlivě dokáže. Živočišnost a expresivní naštvanost, kterou v sobě Limp Bizkit nesou, vyzněla skvěle, Borland si s publikem několikrát zahrál hru „poznej intro“, když před songy vkládal známé předehry od Master of Puppets po Beat It a korunu tomu kapela nasadila coverem Killing in the Name of od Rage Against The Machine. Co se týká kombinace kvality hudby, pódiové prezentace a nastolené atmosféry, Limp Bizkit nejlepší.

V pauze před hlavní hvězdou pátečního programu se rozhoduju oželet Three Days Grace vystupující na Staropramen stage, lovím večeři v podobě domácího bramboráku s kyselým zelím, který se stává festivalovým gastro zážitkem numero uno, dávám si pivo s přáteli (Eurobeer for People) a společně obsazujeme pozice na koncert očekávaných Faithů. Na pódiu je zatím vytvářeno bohaté květinové aranžmá, nedílná součást představení k čerstvé desce Sol Invictus. To, jestli je ohňostroj pár set metrů za ploty areálu náhoda nebo součást oslavy příchodu největší letošní hvězdy, nevím. O víc než nadšené přijetí se postarali sami fanoušci.

Dalo se odhadnout, že kvintet oblečený do bílých úborů otevře koncert singlem Motherfucker. Hned od začátku se tak partě s průměrným věkem okolo padesátky podaří uvrhnout publikum do hypnotického transu a udržet ho tam po celou dobu. Set je vyváženě namixován z novinek i prověřených fláků, početná základna věrných fanoušků reaguje velmi dobře na obojí. Nejvíce však dav samozřejmě rozpumpují hity jako Midlife Crisis nebo Ashes to Ashes a odlehčenou Easy odzpívá s kapelou. Nechybí vzpomínka na zrušené vystoupení před třemi lety („Where’s the rain?“) a nepostradatelná exhibice šesti oktáv hlasového šamana Mikea Pattona, který vyrostl ze své s arogancí hraničící pózy a jen rozdává úsměvy směrem k publiku, i ke svým spoluhráčům. Na dvacet skvěle odehraných kousků musí dosyta nakrmit i největšího lačnivce po hudbě Faith No More a plně mu vynahradit meteorologickou blamáž z roku 2012.

Páteční hlavní program je uzavřen výsostně. Ještě chvíli bloumám a obhlížím možnosti afterparty, v nabídce je disco DJe Pavla Cejnara nebo rockotéka ve stánku Jack Daniel’s. Obojí si nechávám ujít a přímo v srdci areálu náhodou nacházím hrát mladé britské rockové trio, které si aparát rozbalilo přímo na přistávací ploše – a nezní vůbec špatně. Když po krátkém poslechu odcházím odpočinout spánkem spravedlivých, netuším, že jejich primetime má teprve přijít. (pokračování příště)