Pragueshorts: Piotr Jasiński (Mimo), Natálie Durchánková (Přes střepy)

Shorty poosmnácté. V národní soutěži největší domácí přehlídky krátkých filmů se potkalo ke dvěma desítkám titulů. Oslovili jsme tvůrce a tvůrkyně některých z nich, abychom zjistili, kam chodí, když chtějí vidět kraťasy, co pro ně tenhle formát znamená a které krátkometrážní filmy mají v oblibě.

PIOTR JASIŃSKI / MIMO

Ve finálním díle odpovídají Piotr Jasiński, v jehož filmu Mimo ztvárnili Josef Trojan a Jakub Kalián kamarády, kteří narazí na situaci, která může být spouštěčem revize jejich vztahu.

Mimo je o dvou přátelích, kteří ohledávají povahu svého vztahu. Snažíte se vyprávět spíše příběh dvou konkrétní postav, anebo jde o obecnější poselství o (sebe)přijetí?
O filmu se přirozeně nedá bavit, aniž bychom zohlednili tyto konkrétní postavy a jejich vztah. Zároveň mi ale od začátku šlo o zkoumání předsudků, které v naší společnosti panují s ohledem na sexuální orientaci. Alešův coming out v mém filmu vyvolá v Tomášovi hodně silné tenze, je to východisko dramatické situace. Ale stane se v něm něco ve skutečnosti? Nebo jen následuje zakódovaný společenský model, který určuje, zda je něco „normální“ a „odlišné“?

Film je volně inspirován skutečným příběhem mého kamaráda, který vyrůstal na malém městě a musel bojovat se sebepřijetím. A stejně jako ve všech svých filmech, i tady se snažím vložit do příběhu kus sebe – tady do postavy Tomáše.

Jak vnímáte možnosti prezentace krátkých filmů v českém prostředí? Je jich dost? Zlepšuje se to, anebo naopak? Kam míříte vy, když chcete vidět krátké filmy?
Ve střední a východní Evropě jsou ty možnosti relativně omezené. V Česku každý rok vzniká hned několik hodně zajímavých kraťasů, které jsou uváděné na významných mezinárodních přehlídkách. České filmové centrum, KineDok, Institut dokumentárního filmu i Česká filmová a televizní akademie dělají pro jejich zviditelnění skvělou práci.

Nicméně jde o svého druhu uzavřený svět festivalů, vidět krátké filmy v „mainstreamovém provozu“ je spíše ojedinělé. Takže i já koukám na krátké filmy na festivalech. Jednou jsem slyšel srovnání, že pokud je celovečerní film eposem, pak kraťas je básní. A zažívat je v kině je prostě nejlepší způsob.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem?
Ať už představujete publiku jakýkoliv film, je to zodpovědnost, která by neměl být brána jako tréninkové hřiště. I ty nejkratší filmy vyžadují hodně úsilí a času. Udělat krátký film je specifická zkušenost a výzva, jak napasovat celý příběh do určeného času, jsou důkazem režijní kompetence a toho, jak nosný je koncept, který si zvolím. Zatím jsem měl se svými filmy úspěch a určitě bych se v budoucnu chtěl vydat cestou celovečerního kusu.

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
V poslední době mě přitahují severské kinematografie. Na Vimeu islandského režiséra Hlynura Pálmasona můžete vidět jeho mimořádný kraťas En Maler. Zručně v něm balancuje na hraně realismu a stylizace, což se později stalo poznávacím znamením jeho úspěšných dlouhometrážních filmů.

NATÁLIE DURCHÁNKOVÁ / PŘES STŘEPY

Natálie Durchánková využívá v kraťasu Přes střepy, nominovaném na Cenu české filmové kritiky, médium animovaného filmu k zachycení bolestivé intimní situace.

Přes střepy je pronikavě citlivý film o palčivém tématu. Máte pocit, že najít pro podobný projekt financování může být těžší, než když točíte o něčem vlídném, přístupném?
Film jsem dělala jako studentský na FAMU, kde máme výhodu financování ze školních zdrojů pro všechny projekty podle stejných pravidel, tuto podporu tak velmi oceňuji. Pokud jde o hledání financí pro podobné věci mimo školní prostředí, nemohu zcela určit, zda by to bylo obtížnější než u projektů s lehčím a přístupnějším tématem, jelikož s tím ještě nemám zkušenost. V ideálním případě bych doufala, že potenciální finanční podporovatelé rozpoznají důležitost podstatných, ačkoli citlivých témat, a budou je tak vnímat jako hodné finanční podpory.

Jak vnímáte možnosti prezentace krátkých filmů v českém prostředí? Je jich dost? Zlepšuje se to, anebo naopak? Kam míříte vy, když chcete vidět krátké filmy?
V rámci animace jsem s prezentací krátkých filmů velmi spokojena. Mám dojem, že v českém prostředí existuje dostatek lidí, kteří projevují zájem o krátký film a vytvářejí příležitosti k jeho promítání. Situace by asi mohla být vždycky lepší, ale zájem o krátký film spíše roste, což považuji za velmi pozitivní.

Mezi mé oblíbené patří Anifilm v Liberci, který je největším festivalem animace v České republice. V Praze mohu doporučit například Anishort, Den české animace a pro otrlejší diváky třeba i trochu bizarní Prasení. V rámci krátkého filmu obecně vyniká také festival ve Zlíně, kde je možné zhlédnout nejen animované, ale i hrané snímky a dokumenty.

Je pro vás krátký film mezifází před celovečerákem? A co ve vás tato představa probouzí?
O celovečerním filmu zatím nepřemýšlím, a pokud se k tomu někdy rozhodnu, nevidím to v blízké budoucnosti. Krátký film mi v současnosti plně vyhovuje. Myslím, že jsem ve své tvorbě prozkoumala pouze malý zlomek možností, které tento formát nabízí, a mám stále velký prostor pro další zdokonalení. Osobně považuji krátký film za rovnocenný celovečernímu.

Další věc ke zvážení je také fakt, že se nechystám a ani nechci opustit obor animace, kde je tvorba celovečerního filmu ještě větší výzvou. Je to nejen časově náročné, ale i získání finanční podpory a úspěšné dokončení takového projektu vyžaduje větší množství mentální energie a odhodlání. Nezavírám dveře této možnosti v budoucnu, momentálně se však zaměřuji na rozvoj a zdokonalování v rámci krátkometrážní animace.

Váš oblíbený krátký film od tvůrkyně/tvůrce, kteří se následně globálně proslavili?
Vybrat jediný takový film je náročné, jelikož existuje hned několik skvělých kandidátů. Nicméně, pokud bych měla zmínit jeden z vrcholů, odkázala bych na film Tma, světlo, tma od Jana Švankmajera. Tento snímek není jediným jeho dílem, které si získalo uznání v zahraničí, já ho však zmiňuji, protože je mým nejoblíbenějším Švankmajerovým filmem. Švankmajerova tvorba oslovuje jak mě, tak ostatní diváky surrealismem, hravým vyprávěním, symbolikou a dalšími fascinujícími prvky. Švankmajerovy filmy zaznamenaly mimořádnou popularitu třeba ve Španělsku, kde si získaly kultovní status.