Články / Offtopic / / Přežít

Přežít: Pripjať

Přežít: Pripjať

Anna Baštýřová | Články / Offtopic / / Přežít | 29.10.2016

Reakce lidí na mé sdělení, že jedu do Černobylu a Pripjati, by se daly rozdělit do tří kategorií:

První: „Super, tam chci taky!“
Druhá: „A proč?!“ Takto většinou reagovali lidi z práce. Pracuju totiž pro mezinárodní firmu plnou perspektivních a ambiciózních mladých lidí žijících spořádaným životem, pro něž je výlet do Černobylu většinou naprosto nepochopitelný výstřelek.
Třetí: „Bezva! Ale hlavně tam, prosím tě, nejez mech!!“ Lidí z této skupiny si obzvlášť vážím. Zjevně jim jde o mé zdraví – jak známo, v mechu a houbách se hojně drží radioaktivní látky. (O houbách ostatně ještě bude řeč.) Navíc mě tihle lidi dobře znají, takže vědí, že kamkoliv přijedu, prostě nemůžu odolat a ochutnávám mech.

Proč jsem vlastně na tenhle výlet tak strašně chtěla, to dodneška pořádně nevím ani já. Samotná elektrárna mě zas tak moc nezajímala, chtěla jsem se podívat hlavně do opuštěného města Pripjať. Nasát atmosféru (a ochutnat mech). Vyfotit spoustu fotek. Vidět to na vlastní oči. Dvě noci před odletem jsem ale i já začala pochybovat, jestli jsem byla při smyslech, když jsem se na tenhle výlet přihlásila. A aby toho nebylo málo, tak jsem do toho uvrtala i sestru.

**

V Kyjevě jsme strávili jeden den a oběhali nejdůležitější turistické atrakce. Ne že by to bylo vyloženě krásné město, ale má zajímavou atmosféru a určitě se tam chci ještě podívat. Taky se tam nachází Muzeum Černobylu, kam jsme šli hned ve čtvrtek ráno, protože čím víc Černobylu, tím líp.

Takto vybavení dalšími informacemi jsme v pátek ráno byli nastoupení na místě srazu. Do Zóny jsme jeli s agenturou. Nevím, jestli se tam dá dostat i jinak, ale řekla bych, že spíš ne, a já bych ani nic takového nezkoušela. Nejsem velký dobrodruh a hlavně nemluvím rusky ani ukrajinsky. Já i sestra upřímně nesnášíme organizované výlety, ale tohle bylo jiné. Průvodce Dominik byl přátelský, vstřícný a sdílný a bylo to jako jet na výlet se starým kamarádem.

Seskupili jsme se, vybralo se vstupné a vyrazili jsme. Jak jsme se blížili k Zóně, napětí stoupalo. Za okny mikrobusu krajina, která se zas tak moc neliší od té naší, blížili jsme k místu, kde se stala tak strašlivá katastrofa a je tam vstup jen na zvláštní povolení. A najednou jsme tam. Důkladná pasová kontrola, výklad pravidel, základní informace o katastrofě a o Zóně.

První, co překvapí, je provoz. Jasně, v elektrárně se pořád ještě pracuje, ale i tak jsem čekala, že na silnicích bude pusto prázdno. A zatím tam vládl čilý ruch. Po obligátním focení u znaku města Černobyl jsme se jeli ubytovat do hotelu Desiatka. Je to jeden ze dvou fungujících hotelů v Černobylu a zaručeně ten modernější. Šlo se totiž rovnou na oběd, který byl velmi vydatný a dobrý. Já jsem ovšem jako vegetarián dostala k obědu talíř brambor a hub. Doufala jsem, že nepocházely z Červeného lesa. (To je les, přes který se radioaktivní mrak po výbuchu čtvrtého bloku elektrárny přehnal nejdříve. Les vyschl zevnitř, stromy byly zahrabány do země a dnes tam rostou nové, stále velmi radioaktivní.) Mechová polévka k obědu nebyla.

No a pak jsme vyrazili obhlížet. Nejprve jsme se trochu prošli po městečku Černobyl. Kromě toho, že tam člověk musí za všech okolností mít dlouhé rukávy i nohavice, to tam vypadá jako v každém jiném malém městě. Je sice vidět, že se tam neinvestuje, neobnovuje a nestaví, ale pořád tam žijí lidé – což může být překvapivá informace.

Kousek za městečkem stojí fungující požární stanice. Kdyby začalo hořet tady, v okolí havarované elektrárny, byl by to skutečně velký průšvih. Před stanicí stojí pomník hasičům a vojákům, nesoucí nápis „Těm, kteří zachránili svět“. To platí doslova a do písmene, protože nebýt obětavé práce těchto lidí, kteří za ni ve valné většině případů zaplatili životem, nebo alespoň zdravím, mohlo dojít k ještě mnohem větší katastrofě, po níž by byla neobyvatelná až třetina Evropy.

Pak jsme zamířili k radaru Duga, jinak zvanému Černobyl 2. Některé konspirační teorie tvrdí, že právě tento radar byl důvodem stavby celé elektrárny. No proč ne. Studená válka a tak dále. Rozhodně doporučuju si o Duze zjistit víc. Je to obří stavba, která se poněkud nepovedla a nikdy pořádně neplnila svůj účel. Navíc ji brzo začnou rozebírat, protože je vyrobená z extrémně kvalitní oceli, která se vždycky hodí. Stavba je ale natolik masivní, že se musí rozebírat po malých kouscích, jinak by kvůli otřesům mohla být narušena i stabilita nedaleké elektrárny a už tak křehkého a rozpadajícího se starého sarkofágu.

Kde to skutečně jsme a že jsme už opravdu TAM, jsem si poprvé pořádně uvědomila v prvním opuštěném domě. Bylo to na malinkém sídlišti nedaleko Dugy. V domě bylo přítmí, jelikož byl obklopen lesem. Valná část skupiny se vypravila do vyšších pater hledat klavír, sestra s kamarádem Honzou někam zmizeli a já jsem tam najednou zůstala úplně sama. Procházela jsem se tmavými místnostmi, kde před lety žili lidi. Měli svoje sny, pracovní i osobní problémy, naděje... a dnes zůstala jen zamořená oblast plná domů se shnilou podlahou.

Poté, co jsme navštívili výcvikové středisko pro řidiče a vojenská kasárna, jsme konečně jeli do samotné Pripjati. Nejdříve jsme zastavili v dosud fungující prádelně. Následovala márnice a poliklinika, kam mimo jiné vozili zraněné hasiče a vojáky. Ve sklepě je dodnes uskladněné jejich vysoce radioaktivní vybavení a oblečení. A pak už západ slunce nad řekou Pripjať a zpátky do hotelu. Předem jsme byli instruováni, že hotel se v deset zamyká a pak už je zákaz vycházení. Oficiálně kvůli divokým zvířatům, kterých po Zóně pobíhá víc než dost, včetně vlků a medvědů. My došli k závěru, že to bude spíš kvůli turistům, aby se nevydali ven na vlastní pěst. Kamarád, který byl v Zóně týden před námi, tvrdil, že v noci slyšel výt vlky. Já nevím. Spala jsem jako nemluvně.

Na druhý den začal maraton nanovo. Hurá do Pripjati a hned po ránu výstup na střechu paneláku, pak škola, dvě školky – hrobové ticho. Totéž se dá říct o továrně, kde se ovšem pracovalo ještě nějakou dobu po vystěhování Pripjati. Zóna nikdy nebyla úplně mrtvá, ještě několik let po havárii zde pobývali vojáci, kteří pracovali na likvidaci následků. Další z působivých míst byla policejní stanice, nebo spíš její sklepení, ve kterém se nacházela záchytka. Fotbalový stadion, ze kterého vzlétaly vrtulníky, zasypávající kráter v elektrárně pískem a olovem. Slavný zábavní park, který nikdy nebyl uveden do provozu – jeho spuštění bylo plánováno na oslavy Prvního Máje 1986, ke kterým v Pripjati už nikdy nedošlo. Opuštěný a vyrabovaný obchod s potravinami. Bazén. Sportovní dům. Divadlo. Pripjať byla moderním socialistickým městem postaveným na zelené louce. Za normálních okolností by vás na této betonové zběsilosti nic nezaujalo, nebýt nevydařeného testu v elektrárně, do kterého se za nevhodných podmínek pustil jeden extrémně ambiciózní šplhoun. U elektrárny, kam jsme se nakonec taky podívali, se mi podlomily nohy. Stát pár metrů od vybuchlého čtvrtého bloku, zakrytého rozpadajícím se starým sarkofágem (který má být brzy překryt novým), na to se slova hledají těžko.

Za ty dva dny jsme toho oběhali a viděli tolik, že nebyla šance to všechno pojmout přímo na místě. Sedá si to postupně. Třeba to, že před havárií žilo betonové město šestnáct let relativně normálním životem, a pak muselo všech padesát tisíc obyvatel během několika hodin odejít. Co si s sebou vezmete, když vám řeknou, že jde o cvičení a že do tří dnů budete zpátky? Jak vám bude, když zjistíte, že to není pravda? A co si pomyslíte o tom, že jste se dva dny pohybovali v extrémně zamořeném prostředí, protože vám tvrdili, že žádné nebezpečí nehrozí a následky si ponesete po zbytek života?

Slova chvály k agentuře: Už několik týdnů před odjezdem jsme je bombardovali dotazy, na které trpělivě a vstřícně odpovídali. Vše vyvrcholilo, když si sestřin přítel pět dní před odjezdem ošklivě zlomil nohu a jeho zájezd bylo potřeba zrušit. Opět nám mile a svižně vyšli vstříc. Na místě jsme dostaly trojnásobný příděl pohledů, které nám pak průvodce Dominik hodil do schránky přímo v Černobylu. A aby toho nebylo málo, po návratu do Kyjeva nám dokonce zařídil ten nejneobvyklejší taxík, kterým jsme kdy cestovaly – místní linkový autobus. Možné je ledacos.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z deníku dezorientované pouštní krysy aneb Junktown festival 2017

redakce 13.07.2017

Kromě kostýmů a úmorného vedra se mi při vzpomínce na Junktown vybaví všudypřítomné burácení motorů. Krásy života na postapo festivalu anebo Jak ho přežít.

Hudebníci nejsou herci - Russian Circles

redakce 18.11.2016

Trio krásných chlapů si své místo hledalo a nacházelo dlouho, tady u nás je milujeme a oni se nestydí hrdě hlásat světu, kam odlétají z teplejších krajin.

Přežít: Cosa nostra na streche Banátu

redakce 11.09.2016

Kalendářní rok uvnitř mého časoprostoru zpravidla končí v druhé polovině srpna. Alespoň od té doby, co mi do života vtrhnul festival Banát.

Přežít: Sever (Oder-Neiße-Radweg)

redakce 20.08.2016

„Tak pěkná cesta a cíl úplně na hovno,“ povídá zničehonic zadumaně Marie na samém konci cyklostezky v Ahlbecku. To mi utkvělo v hlavě.

Jak hluboko dokáže klesnout umělec: Kid Cudi

redakce 29.01.2016

Kid Cudi začal postupně ztrácet soudnost a každý další počin, včetně bočního rockového projektu WZRD, byl průser. Pomyslným posledním hřebíkem...

V pyžámku s kočičkami (den třetí)

redakce 16.06.2013

Chystáte se na Creepy Teepee? Možná vás nastartuje jiný hipsterský festival, novozélandský Camp a Low Hum. Nebo?

Přežít v Rusku: Válka není, všude mír

redakce 22.12.2012

Pane učiteli pane učiteli, že jste byl doopravdickej voják a partyzán? Jinak byste to tak krásně nemohl složit!

San Francisco: You're gonna meet some gentle people there

redakce 14.10.2012

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře.

Of all the gin joints in all the towns in all the world...

redakce 10.08.2012

"Moonlight and love songs/ never out of date/ hearts full of passion/ jealousy and hate..." Vítejte v Rickově kavárně.

Přežít na třech kontinentech: vítejte v Maroku, vítejte v Turecku

redakce 07.08.2012

Jdu na sever, jdu na jih. Jdu do Afriky, jdu do Asie. "Brána Orientu" a "brána Západu". Thinking with portals.