Články / Reporty

Disco 2011: Příští rok se uvidíme znovu, Barcelono

Disco 2011: Příští rok se uvidíme znovu, Barcelono

martin | Články / Reporty | 10.08.2012

„Party party party!“ odpovídá taxikář na otázku, co se bude dít na Katalánském náměstí. Barcelona vyhraje Ligu mistrů, jiný scénář se nepřipouští. A aby mohly oslavy vypuknout včas, musí policie vyhnat několik stovek demonstrantů, kteří už druhý týden protestují proti vládní politice v zemi s pětačtyřiceti procentní nezaměstnaností mladých lidí. Takže v pátek létají nad centrem vrtulníky, podporující policejní těžkooděnce, a v sobotu se město zmítá ve fotbalově alkoholové euforii nad skvělými kousky Lea Messiho. O hudebním festivalu tu nemají páru. „Parc del Forum?“ kroutí hlavou taxikář a když mu říkám Primavera Music Festival, jen nechápavě opáčí: „Sonar?“ V uličkách Barri Gòtic potkáme výrazně více fotbalových dresů než lidí s náramkem festivalu. Nakonec ale nebylo tak zle, sto čtyřicet tisíc lidí spolklo město jako malinu.

Primavera je skvělá pro lidi středního věku, mezi které se definitivně řadím. Vždycky jsem si pod termínem „festival“ představoval zablácené hloučky odredovaných travelerů s páchnoucími psy, nevyspalé opilce, kaluže plné piva a výměšků, ale nic takového tady nenajdete. Několik podií rozesetých na pláži jen pár kilometrů od centra, asfalt a beton pokrytý pískem, proudy příjemných lidí spíše starších ročníků, solidní organizace, začátky a konce vystoupení na čas, dostatek stánků s jídlem i pitím a snesitelné fronty. Starší ročníky člověku přestanou vrtat hlavou, sotva se podívá na line-up. Osmdesátá léta reprezentují Nick Cave, Public Image Ltd., Echo and the Bunnymen, Einstürzende Neubauten nebo Swans, o moc mladší není ani PJ Harvey nebo Jarvis Cocker. A co teprve Alan Vega ze Suicide, kterému je přes sedmdesát.

Všechno ale nefungovalo skvěle. Třeba první den festivalu nebylo možné koupit pivo jinde než u chodících prodavačů s barelem na zádech – stánky totiž neměly čtečky karet, které si většina návštěvníků nabila a kterými nakonec nešlo platit skoro nikde, takže na konci festivalu se nespotřebované kredity měnily zpátky na hotovost. Tímhle jsem se ale rozladit nenechal. Pivo se zdálo nějaké silnější a množství Jacka Danielse za pět eur by porazilo i vola. Takže: „Ahoj! Jmenuju se Martin a jsem... ehm... alkoholik.“ Nakonec to byla přece jen skupinová terapie, Apačka ani Michal mě ve štychu nenechali. Taky tam holky lezly na pánské záchodky, což není vždycky příjemné. Jo, a ta kafilerie za hlavním podiem dala člověku zabrat, když se otočil vítr na jih...

  • Celý fesťák pro mě začal koncertem PiL. John Lydon zůstane i přes návrat k občanskému jménu navždy Johnnym Rottenem a jeho mečivé frázování z dob Sex Pistols neuhladil ani třicetiletý odstup. Ten chlap i v jinak slušivém kabátku Burberry je pořád hnusný (chybějící zub), arogantní (blbé kecy) a hudba Public Image Ltd. kouše, škrábe a bolí. Kytarista hraje na elektrickou tureckou loutnu, basa tupě omílá jednoduché figury a Lydon deklamuje texty svých nehitů. Většina lidí chtěla slyšet This Is Not a Love Song a dostala ho v úžasně rockové verzi, daleko od hitparádového originálu. Ještě působivější byly nejstarší songy a
    hypnotická Religion přinesla mrazivý zážitek. Závěrečná Open Up, kolaborace s Leftfield, dokreslila široký žánrový rozptyl pětapadesátiletého pankáče.

Grinderman mě na deskách tolik nebaví, ale Nick Cave dokazuje, že tohle je živá kapela, takže na alba jednoduše zapomeňte. Energie, kterou testosteronoví dřevorubci rozdávají, je devastující. Nikdy dřív nebyl Cave tak blízko koncertní agresi The Birthday Party a dnes mu to jde i bez drog. Čirá radost a chlapáctví, sliny lítají od huby, pot stříká z podia a leje i z publika. A bubeník má růžovou soupravu! Pro mě vrchol pátečního večera.

Pak už mě čekalo jen zklamání z Interpol. Jejich set byl v podstatě dokonalý. Světla, mlha, dav natěšených fanoušků reagujících na každý pohyb Jiřího Langmajera, pardon Paula Bankse, krystalický zvuk, kluci hezky oháknutí a učesaní. Jenže to byla příšerná nuda, naleštěná bída. Zdá se, že celý problém tkví v mizerném materiálu posledních dvou alb. Když sáhli poprvé k Antics a zahráli Evil, měl jsem pocit, že je to jiná kapela. Po zbytek večera jsem litoval, že jsem nedal přednost Suicide, kteří přehráli debutovou desku. Alana Vegu jsem viděl jen během děkovačky a posledních tónů.

  • Pátek byl veselejší, u piva menší fronty a na začátek The National. Na stejném podiu jako Interpol den předtím předvedli skvěle uvolněný set. Pravdou je, že jejich introvertní projev by slušel klubu; Archa bude v létě ideální. I tak Američani dokázali, proč je kolem nich v posledních letech tak rušno – doplnění o pozoun a trubku přehráli všechny svoje emoce včetně Fake Empire. Nejsilnější? Conversation 16: „I was afraid, I’d eat your brains, ’cause I’m evil...“ Nemyslím, že si na ně za deset let někdo vzpomene, ale teď jsou na vrcholu. Užijme si to.

Na Belle & Sebastian jsem se hodně těšil. Rozpačitý začátek, ale nakonec roztancovaný koncert, milý pop, spousta zábavných hitů. A protože bylo třeba se taky najíst, prošvihl jsem začátek Deerhunter. Vlastně jsem dorazil až na druhou polovinu, ani jsem moc nespěchal, jejich hudba mě tolik nebere. Jenže! Už z dálky jsem slyšel, že to byla velká chyba, rozvazbený nářez jak z Psychocandy, ohromná energie a tajemná retro atmosféra. Po Grinderman další kapela, kterou je třeba vidět živě. Snad díky Coxově fyzické indispozici nepoužili plátno, o to víc jsem se mohl soustředit na to, co slyším. A slyšel jsem singl Helicopter, roztažený snad na deset minut, cirkulárka, vyvolávající ducha Jesus and Mary Chain. Mohl to být vrchol pátečního večera! Nebýt brýlatého démona jménem Jarvis Cocker.

Pulp nebyli tak nabubřelí jako Oasis, ani tak hraví jako Blur, přesto se hladce vezli na té nejúspěšnější vlně britpopu poté, co se singlem Common People zbourali britskou hitparádu. Cocker – nedbalá elegance, postava pavouka, intošské brýle. Kdo by nemiloval chlapa, který na podiu téměř rozbil hubu Jacksonovi, když při předávání nějakých cen osahával děti a zachraňoval svět. Reunion Pulp byl událostí Primavery, Jarvis ovládl scénu, živočišný frontman, sehraná kapela. Samozřejmě jsem se těšil na Disco 2000, This Is Hardcore, Common People... A tu jsem pohříchu neslyšel. Pivo bylo silnější než já a „odchod“ před koncem byl nedůstojnou nutností.

  • Vynahradil jsem si to v sobotu. K vystřízlivění mi dopoledne pomohlo vyplundrování obchodů s vinyly ve vyhlášené uličce u La Rambly – odtáhl jsem si spoustu maxisinglů a barevných vinylů Davida Bowieho, jako obvykle... Budování sbírky desek je v Barceloně trapně jednoduché. Jsem zvyklý hledat tak dlouho, dokud mě něco nezaujme nebo nenarazím na něco, co neznám. Tady je to naopak, musím přemýšlet, co si nekoupím, protože bych všechno neunesl, a peníze by mi stejně nestačily.

Odpoledne jsem pospíchal na Warpaint, ale kvílející holky s kytarama mě rychle zahnaly. Trochu mi to připomnělo The Cure z doby The Top a Japanese Whispers, divnopop, nebylo se čeho chytit. Stejně tak jsem odzíval Fleet Foxes, nezajímavá americana. Ohromné množství posluchačů mělo opačný názor, ale aspoň jsem se mohl potkat s Apačkou, dát si Jacka a těšit se na večer. Album Leaf mi připomněli Mobyho, zasněná tempa, hlediště k sezení, kterého jsem využil taky u Swans a Einstürzende Neubauten, člověk toho aspoň víc vydrží. Album Leaf hráli při západu slunce s výhledem na moře, což jen podtrhlo melancholickou náladu. Dva chlápci, jeden vypadal jak zpěvák našich Saade a druhý připomínal vousáče z Jablkoně, což z nich dělalo na pohled dost obskurní dvojku. Za nimi tři houslistky a jedna cellistka. Lehounký set. Zajímavý kontrast k tomu, co se mělo odehrát na dalším podiu.

Blixa byl otrávený, že hrají proti finále Ligy mistrů. Nevím, jestli se chtěl dívat na fotbal nebo ho štvalo, že spousta lidí si odskočila do okolních hospod koukat na telku. Všechny tři góly Barcelony jsme zřetelně zaregistrovali. Neubauten měli ovšem dost slušné obecenstvo a odehráli téměř identický program jako vloni na Martina v Arše. Průřez třicetiletou kariérou. Viděl jsem je živě aspoň pětkrát, vždycky to bylo super, ale tentokrát mi něco chybělo. Bylo to studené, německy přesné, až příliš. Je mi líto, odešel jsem před koncem.

Následující PJ Harvey přišla v bílých svatebních šatech, s peřím vpleteným do vlasů. Mimořádně silné poslední album Let England Shake přehrála celé, za doprovodu Micka Harveyho a Johna Parishe (PJ Harvey, Mick Harvey, Blixa Bargeld, Nick Cave – a kruh se uzavřel). PJ už dávno není démonická čarodějnice (tu připomněla jen posledními skladbami), PJ je malá mořská víla. Emotivní a jemná, plaše děkuje publiku, které jí visí na rtech. Nebylo to ani moc nahlas, během skladeb byl dav potichu, křehká, ale sebevědomá žena vrostlá do podia, téměř bez hnutí. Harfu tiskne na prsa, zpívá čistě a přesně. Stojí kousek bokem od doprovodné skupiny, něžná, ale nesmírně silná. Nejintimnější zážitek letošního festivalu, těžko se hledají superlativy.

Na dobrou noc Swans. Apokalypsa. Krutost. Šílenství. Michael Gira je šaman, v transu křičí a koulí očima, jeho spoluhráči stojí v kruhu, bubeník střídá bicí soupravu s kladivem a traverzou, všichni se soustředí na vytvoření sonického pekla. Spíše než koncert mi to připomíná sezení exorcistů. Otázkou je, zda ďábla vyhánějí, nebo přivolávají. A co na to duše umučených obětí Frankova režimu, které jsou prý ukryté před světem pod záhadným betonem na pláži, pár kilometrů od centra města. Pod námi? Radši nemyslet. Po koncertě Swans se ale cítím očištěný, seance byla úspěšná, mořský písek přilepený na tváři opadal. Příští rok se uvidíme znovu, Barcelono.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #15> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Stop Putinovi a sláva Ukrajine (Dakhabrakha)

Ema Klubisová 03.12.2022

Svet nečakanej hudby, ktorý reflektuje základné elementy duše. Sú svieži, vizionárski a hraví.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace