Libor Staněk | Články / Recenze | 01.08.2020
Amulet je v pořadí šestý Bolañův román (1999, česky 2020) a sledujeme v něm divoká léta v Mexiku na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Kniha svými četnými odkazy na Bolañovu ostatní tvorbu zapadá do spletité mozaiky autorova prozaického labyrintu, v němž se dobrodružný svět mytických umělců proplétá s temnými historkami z podsvětí. Postranní dějové linky zde opět zarůstají hlavní tělo románu, přičemž se tak paradoxně stávají jeho hlavní linií. I tak lze ale román Amulet pojímat, s přihlédnutím ke kratšímu rozsahu, jako pouhou ochutnávku k vykročení do neuvěřitelného světa Bolañova kolosálních děl Divocí Detektivové (1998, česky 2009) a 2666 (2004, česky 2012), jejichž překlad do angličtiny vyvolal zkraje milénia světovou „bolañománii“.
Psaní jako rokenrol
Hlavní vypravěčka příběhu je uruguayská básnířka Auxilio Lacouture, která sama sebe označuje honosným přízviskem „matka všech mexických básníků“. Její předobraz můžeme spatřit ve skutečné studentce, která se při zásahu vojska na Mexické autonomní univerzitě UNAM roku 1968 schovala na několik dnů na dámských toaletách. Tento tragikomický zážitek lze brát jako stěžejní ohnisko románu, kolem něhož rotuje kvantum dějových linek, neustále se rozbíhajících do jakéhosi časového vakua. Bolañova tematika přitom zůstává neměnná. Prostřednictvím velice živelného stylu (Patti Smith ráda přirovnávala Bolañovu tvorbu k rokenrolu) se v knize prezentuje temná hrůznost jihoamerických dějin, mísící se až s magicky uhrančivým náhledem na esenci básnictví jakožto bohémského životního stylu. V Amuletu se prezentuje mimo jiné na pozadí jedné z životních etap fiktivního mladého básníka Artura Belana, jehož můžeme znát z románu Divocí detektivové.
Dítě kanálu, jak je Artur Belano v knize nazýván, je typický „bolañovský“ hrdina“, patřící ke smyšlené skupině žaludečních realistů. Je to zbloudilý, v lecčem prokletý, ale přitom pábitelsky rozkošný básník, chtějící za každou cenu podrazit nohy předešlé generaci jihoamerických poetů, „kteří se za čas změnili v úslužné sádelnaté tlusťochy (jak se básníkům často stává)“. Bolaño zde čerpá ze svých studentských let, kdy byl v Chile a posléze v Mexiku považován za velkého buřiče, jenž prý v duchu básnického směru infrarealismu házel kameny na přednášející autory a kradl knížky z knihkupectví, přičemž věřil, že existence literárního příběhu se má uskutečnit - přirozeně s možností fiktivní přirážky - ještě před jeho zapsáním na papír. I kvůli tomu je možná Bolañovo psaní tak nespoutané, chaotické a jiskřivé.
Tunel času
V knize dochází k velice zvláštní a spletité fúzi času, který se vyjevuje souběžně ve třech liniích, aby nakonec splynul v jeden souběžný tok či, chceme-li, tunel času, jehož průzor je spatřen ve zmiňovaném „uvěznění“ na dámských toaletách. Hlavní hrdinka si tak například připomíná budoucí čas z perspektivy minulého a naopak: „Nevím, proč si ten večer vybavuju. Ten večer v jednasedmdesátém nebo dvaasedmdesátém. A nejzvláštnější je, že si ho připomínám z perspektivy svého osmašedesátého. Ze své strážní věže, ze svého krvácejícího vagonu metra, ze svého nekonečného deštivého dne,“ píše Bolaño, jehož román je pak vedle specifické časové roviny unikátní i po stránce narativní. Příběh je totiž rozvrstven, jak u autora ostatně bývá zvykem, do mnoha postranních odboček, které nakonec tvoří základní pilíř románové kostry.
Nikdy nekončící příběhové rozvětvení činí z Bolañovy tvorby analogii k samé podstatě moderního psaní, které lze chápat – jak upozorňoval ve své nedávno vydané knize Anarchie a Evidence (2020) Miroslav Olšovský, jako neustálý pohyb a únik přítomnosti, v němž je nemožné dopátrat se jeho začátku. Bolañova řeč je i v této knize stejně nekonečná, psaná jakoby v posledním dechu a s mimořádnou vášní, v níž všechny cesty oněch přízračných chlapců poezie míří do záhuby. Je to ale zároveň cesta plná touhy, rozkoše a zpěvu, toho zářícího amuletu.
Roberto Bolaño – Amulet (Argo, 2020)
web vydavatele
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.