Články / Reporty

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana | Články / Reporty | 31.08.2021

Rok dva anno covidi a festival Respect to opět ustál. Samozřejmě, že pandemická současnost, která má stále k normálu daleko, poznamenala i letošní ročník. Termín se podobně jako loni přesunul z června na konec prázdnin a nad „neznámými slastmi“, kterými pořadatelé z agentury Rachot obvykle překvapují i ty nejvěrnější návštěvníky, letos výrazně převážili umělci osvědčení a známí z předchozích ročníků. Ale protože i mezi nimi se vybíralo pečlivě a Lo Còr de la Plana i Besh o droM patří k tomu nejlepšímu, co festival za svou čtyřiadvacetiletou historii nabídl, nemohli zklamat ani napotřetí. Tím spíš to platí o Susheele Raman, která předvedla zcela odlišný program než při minulých návštěvách. Nic nezůstalo ošizeno a hudební vjemy byly jako obvykle hluboké a svou povahou velmi různorodé. Silné spirituální zážitky obstarali Susheela Raman, Revolutionary Birds nebo Justin Adams s Mauro Durantem, fyzickou připravenost diváků prověřili Lo Còr de la Plana nebo Besh o droM a neodolatelným humorem obohatily přehlídku oba projekty Františka Skály. Na své si přišly duše, tělo i bránice. A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se ani zdaleka nenaplnily, Respect 2021 byl opět tím kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

MAGIE A MYSTIKA

Osobitý a činorodý výtvarník František Skála letos zavelel k ostrému šturmu i na hudebním poli a vydal hned dvě desky se dvěma různými sestavami. Obě představil na Respectu na úvod každého dne a oběma diváky hravě očaroval a dohnal k slzám. Slzám smíchu, pochopitelně, ačkoli tklivé hřbitovní balady také nechyběly. Písně, které představil s nefalšovanou dechovou hudbou Provodovjané za zády, Skála odmítá označovat za parodii. Podle mého názoru v nich parodické prvky sice jsou, ale mísí se s upřímnou úctou k vysmívanému žánru v tak homogenním celku, že jedno od druhého nelze oddělit. A deseti nebo kolikaminutová Husserlova přednáška, kterou set začínal i končil, jednoznačně už nyní patří do dějin české dechovky.

Vystoupení tria Les Triaboliques bylo žánrovému nastavení festivalu bližší a také serióznější, ačkoli i Justin Adams, Lu Edmonds a Ben Mandelson působili uvolněně až rozverně, povídavě, ale neukecaně a svůj první společný koncert po sedmnácti měsících si evidentně užívali. Svou bezprostředností tak bohatě převážili skutečnost, že jejich nadstylovou směs blues, folku, africké, asijské i latinské hudby už z tuzemských pódií dobře známe a páteř setu stále tvoří materiál z dosud jediného alba v mnoha dalších projektech vytížených hudebníků. Justin Adams, známý především jako dvorní kytarista Roberta Planta a propagátor pouštního blues, měl ale, podobně jako František Skála, připravené na neděli ještě jedno želízko v ohni.

Vzpomínky na oba koncerty marseilleských polyfonistů Lo Còr de la Plana, které se v rámci Respectu uskutečnily v letech 2008 a 2015, patří k mým nejintenzivnějším. Letos se kvintet, kterému k rozpoutání euforické bouře stačí jen brilantní vícehlasy v okcitánštině za doprovodu tamburín, dostavil ochuzený o jednoho z členů, kterému zranění nedovolilo přicestovat, a snad proto tentokrát dostaly více prostoru rafinované hrátky s hlasy na úkor rytmických ataků, to ale celkový dojem nijak neoslabilo. Před šesti lety jsem psal něco v tom smyslu, že bych s nimi klidně táhnul na Bastilu, kdyby mě k tomu vybídli. Letos bych asi hlavy aristokratů nechal na pokoji, ale i tak Lo Còr de la Plana dostáli své pověsti.

fotogalerie z festivalu najdete tady a tu

Také Susheela Raman už má v historii festivalu dva zářezy, přičemž ten poslední, shodou okolností také z roku 2015 (to byl hodně silný ročník), postavený na energickém albu Queen Between, hodně doplatil na zkrácení setu v důsledku časového skluzu. Nyní si ale všechno vynahradila a navíc potvrdila status umělkyně, která se neustále posouvá a proměňuje. Do Prahy přivezla zbrusu nový repertoár postavený na verších básníka, malíře a mystika Williama Blakea (jeho vazby na Česko neopomněla připomenout), který zatím čeká na svou studiovou podobu. Soudě podle rozsáhlých, skoro artrockově členitých a nesmírně emocionálních skladeb, kterými na setmělém Rohanském ostrově vytvořila vpravdě magickou atmosféru, je nač se těšit. Poklonu je třeba vyseknout nejen Susheele Raman a její kapele v čele se zpěvaččiným manželem Samem Millsem, ale také odvaze pořadatelů, kteří jako finální číslo dne, obvykle vyhrazené nějaké africké tancovačce, zvolili takhle náročné a pozornost vyžadující vystoupení.

S ATOMOVÝM POHONEM

František Skála podruhé, jinak a civilněji, ale stejně dobře, ne-li ještě lépe. Uskupení Třaskavá směs, v níž nechyběli třeba Petr Nikl nebo Miroslav Černý (pamatujeme si je z loňského, pro účely festivalu sestaveného sdružení), přineslo méně stylizace a více hravosti a žánrové neposednosti. Hledat v repertoáru z čerstvého alba Debut hranici mezi nadsázkou a „vážností“ je ještě těžší než u Provodovjanů a vlastně stejně nesmyslné. Druhá Skálova porce humoru, nečekaných hudebních citací (Anybody Seen My Baby?), ale i přesvědčivých instrumentálních výkonů, dokonale kompatibilních s Niklovým hračkářstvím, spolehlivě zafungovala a probrala areál k životu hned na začátku.

Tradiční důraz pořadatelů na pozoruhodné čerstvé objevy z bezbřehého světa world music letos poněkud zeslábl ve prospěch jistot, neplatilo to ale stoprocentně. Při setu tria Revolutionary Birds, v němž se setkali hudebníci z Tuniska, Francie a Libanonu, publikum opět maximálně zpozornělo a takřka bez dechu sledovalo nepravděpodobné, ale neuvěřitelně niterně sladěné spojení spirituálně vypjatého súfijského zpěvu Mounira Troudiho a bretaňských dud Erwana Keravece za doprovodu perkusí Wassima Halala. Pokud se při této fascinující meditaci dalo vůbec na něco myslet, pak jedině na to, že podobná hudba vyžaduje vedle nezbytného technického mistrovství především hluboké duchovní vcítění, jehož míra je za hranicemi mé bezbožné fantazie.

Sobotní muzicírování Les Triaboliques bylo fajn, ale podstatně víc mě Justin Adams uhranul v duu s italským houslistou, zpěvákem a hráčem na rámový buben Maurem Durantem. Znovu šlo o spojení, které si lze těžko představit, dokud ho člověk neuslyší. Adamsovo ukotvení v rocku a blues je velmi tvárné a otevřené, takže napojení na tradiční italské styly v čele s tarantelou probíhá naprosto přirozeně. Hudba to byla stejně vášnivá jako sladce omamná, dramatická i něžná, taneční i rozjímavá. Čistá krása. A pokud by dalším krokem bylo pozvání Duranteho domovské kapely Canzoniere Grecanico Salentino třeba na příští rok, nebylo by co víc si přát.

Těm, kdo při sobotním zakončení postrádali divočejší vibrace, splatila dluh i s úroky maďarská kapela Besh o droM, další z opakovaných účastníků festivalu. Pokud mám na jejich posledních deskách trochu problém s příklonem k rockovějšímu a tím pádem „obyčejnějšímu“ zvuku, naživo takové výhrady absolutně postrádají smysl. Ničím nebržděná vichřice spletená z romských, balkánských, blízkovýchodních nebo středomořských vlivů, navíc doplněná o prvky rock'n'rollu, swingu nebo latiny dokáže strhávat klobouky z hlavy a zauzlovat všechny končetiny. Kapelník, perkusista a zpěvák Ádám Pettik jel snad na atomový pohon, a pokud mě nespolehlivá paměť neklame, kapela řádila s ještě větší energií než při obou předešlých festivalových návštěvách. A že to pokaždé byla jízda. Nakonec se tančilo i ve stáncích s občerstvením a pocit dokonalého a vyváženého uspokojení tak nechyběl ani tentokrát. A pořád doznívá.

Info

Respect Festival
28.-29. 8. 2021 Rohanský ostrov, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Rapové (ne)vítanie leta (Denzel Curry)

Jonáš Sudakov 19.05.2022

V rozhovore s XXL z mája 2022 sa Denzel Curry označil ako najlepší žijúci rapper. Tento titulok obletel celým internetom, ale nikto mu príliš neoponoval... Živě ve Žlutých lázních.

Plameny a černý dým nad letištěm aneb Rammstein

Jiří V. Matýsek 17.05.2022

Rammstein můžeme vyčítat ledacos: přílišnou přímočarost, útoky na nízké pudy, kontroverznost a kdovíco dalšího...

Mé dojetí se tady snadno ztratí (Low)

Jiří Přivřel 14.05.2022

Low na svém aktuálním turné srdce Evropy míjejí, já zase minul jejich pražský koncert před třemi roky v Meetku. Bylo to v létě, byl jiný program, dodnes lituji. Z letošní…

GusGus každému z nás

Tomáš Kouřil 10.05.2022

Zastávky na turné GusGus k poslednímu albu se brněnská Fléda dočkala skoro až rok poté, co deska Mobile Home vyšla. Stálo to za to?

Letmé, a intenzivní (Donaufestival)

Bára Jurašková 10.05.2022

Dvouhodinový dialog s publikem za sebou nechal kromě hudební vzpomínky hlavně chuť nepřehlédnutelné, bezpodmínečné laskavosti. Hyperpopová diva nutí publikum šílet...

Mnohorozměrná Róisín Murphy

Akana 05.05.2022

Myslím, že takhle komplexní, propracovanou a zároveň bezprostřední a oduševnělou show jsem naposledy zažil před čtyřmi lety u Davida Byrnea...

Zkrocený temperament Céu

Akana 01.05.2022

Písně, v nichž Céu kombinuje brazilské tradiční rytmy s popem, jazzem nebo elektronikou, nejsou stavěné pro hlučné arény.

Král pouštního blues (Mdou Moctar)

Jiří V. Matýsek 29.04.2022

Je to oprávněné, není to oprávněné, těžko říct. Našlápnuto Mdou Moctar vážně má. V MeetFactory hrál v české premiéře.

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Michal Pařízek 25.04.2022

Skvělý songwriting, úžasný hlas a hlavně nefalšovaná radost z možnosti po několika velmi těžkých měsících být znovu před publikem. Silná místa, i ta slabší, rovnováha.

Tempo lidských strojů (Nitzer Ebb & co.)

Michal Smrčina 24.04.2022

McCarthy si v černém obleku, košili a brýlích udržuje výraz cynického kazatele, který neztrácí nadšení z dob, kdy začínali.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace