Články / Reporty

Proč už nikdo nenosí džísku? (Brutal Assault)

Proč už nikdo nenosí džísku? (Brutal Assault)

maxim | Články / Reporty | 18.08.2013

Brutal Assault, verze 2013, klasické rande po třicítce: už nedokážete projevit dětský entuziasmus a panickou rozervanost, pro kterou byste šli světa kraj, jste zklamaní z rysů, které se vám dříve tak líbily, a naopak nadšení z toho, že vás pořád dokáže překvapit šíře a barevnost té, která je věčně mladá – metalová čubka.

Zklamání. Už nedokážu vypít dvacet dvanáctek (nebo i jedenáctek) za festivalový den, aniž bych se necítil jako znavený kůň. A rum mě dokáže zničit dříve (zdravím Viktora Paláka a jeho dívku), než vyhláskuju kapelu z mé první metalové nášivky (Overkill). Fear Factory. Jedno z největších očekávání bylo naplněno variací na metalovou básničku Co zbylo z industriálu. Totiž absolutní hovno, tedy naživo zcela určitě. Deathmetalová pilka sice kmitá hbitě, ale nepříliš zajímavě vyřvaný vokál a kytarové mergle jsou dosti málo, klasická „trojšlapka“ nestačí, chybí temnější, surovější a průmyslovější podtón, tohle není legenda industriál metalu, jak bych si ji chtěl pamatovat (podobně loni zdrtili unavení tatíci z Ministry). Anthrax. Ne, nečekal jsem, že kapela kolem Scotta Iana bude drtit osmdesátkový šlajf, ale na překážku nemělo být ani to, že je mi bližší jeho někdejší kolaborace s Billym Milanem v S.O.D. A nechci to svádět na současného zpěváka Joeyho Belladonu, i když bych moc rád. Tohle není progres, tohle není ani přirozený vývoj. Tohle je rezignování a postupná sublimace, při obecném návratu k syrovosti původního thrashe mají současné výlevy Anthraxu daleko i k takové Persistence of Time, nemluvě o tom, že... nasrat na něco, co zní jako Arakain. A do třetice: Meshuggah. Obavy plynuly z přehnaně technicistního, artificielního metalu, který je jen pro kojence a přívržence akademických onanistů klasických i jiných kytar s aurou velmi složitého metalu (Converge nebo Dillinger Escape Plan pokládám za přehledný a přínosný chaos), ale dočkali jsme se skuhravě zmítavého metalu, jehož experimentálnost jako by se ztratila v málo nápaditých změnách rytmů. Říká se šlápni svini na ocas, problém je, že prase ho má kraťoučký jako jednoduchá dětská malůvka. Kvikáním po lávce marnosti se dostáváme k Voivod.

Nadšení. Ti nejenže nesmrdí manýrou, ale „křivé“, málo očekávatelné, krátké i epické vály jsou nejlepším průletem alternativního metalu posledních třiceti let. To, co jim nechybí, je smysl pro nadhled a ironii, který se nebije s headbangem a kudrlinkovým hárem muzikantů. Snad jediní klasici, kteří nezklamali. Rezervovaný postoj k německé scéně si někdy vybírá svou daň, což přišlo u Crushing Caspars. Sice se při zpětném poslechu jejich diskografie malinko potvrzuje obava z toho, jak vyzní živelná metal/hardcorová polízanice ze studiových nahrávek, ovšem na místě převažovalo nadšení ze šklebu plného grimas a starého amerického hardcore, které se vyhýbalo rychle se vracejícímu crossoveru. Z dvojice takto postižených kapel Downset vs Madball vyšli lépe ti druzí, kteří možná těží z větší vyhranosti (nebo angažovanosti). Ještě o fous vymazlenější byli Hatebreed, kteří jsou rychlejší, zběsilejší i těžkotonážnější, ale zároveň dovedou nápor odlehčit zdánlivě nepatřičně „měkkým“ sólem. Zkurveně patetický metal, který má ten pouliční, demonstrativní tah na barikádu života.

Snad se ani nedá psát o kategorii překvapení, ono když do sestavy osmdesáti metalových krouhadel zařadíte něco méně tradičního, má to šanci na úspěch, tedy u těch doširoka rozkročených fans. Black/doomové tendence se rozumí tak nějak samosebou, ale nemusí jít přímo o orientální metal izraelských Orphaned Land, příjemně folkloristických. Jestliže Meshuggah se zavřeli v kokonu nabubřelého nic, Opeth fascinují kombinováním sedmdesátkového progresu a muzikálových kvalit Tommyho, deathmetalových způsobů a až vážnohudební, chrámové čistoty, což naživo, uprostřed desetitisícového davu metel a kosmopolitních černoprdelníků, působí téměř neskutečně. Nejúžasnější byli v mnoha ohledech Fields of the Nephilim, banda s vizáží jezdců apokalypsy kolem Carla McCoye. Jestliže někdo v očekávání „gothic rocku“ spoléhal na melodickou temnotu a (black)doomové falzetky, nedočkal se, hudba to je o kousek mladší než smrt, živená psychedelií, stonerem, post-punkem, ale taky byste klidně zahrozili na starou australskou scénu nebo outlaw country, ať mě huba klidně bolí. Minimum vokálních kudrlinek, přehnané záhrobní patiny a moderně blemcavého pozlátka. Jo, je to obrázek jak vystřižený z jiné doby, ale aspoň nevypadá, že v něm někdo chodil dvacet roků, stihl se do něj pochcat a pak to hodil do pračky.

Z automatické pračky nevypadlo ani několik původních obyvatel metalové planety, rád vzpomenu na zmateného přestárlého hipíka s barevnou hlavou vylekaného pštrosa, který si to brázdil mezi popelnicema a budkou na dobíjení baterek, padesátiletý polonahý pár totálně sešrotovaných nudařů nebo dva atlety, kteří předvedli krásnou choreografickou bitku, o níž nikdo nevěděl, jestli jde o balet nebo legraci, dokud nezačalo bušit maso o maso tupým zvukem bolesti, jediná rvačka, kterou jsem tam za poslední čtyři roky viděl. Dobré to bylo. Co dobré nebylo, to byly party přičinlivých překupníků o čtvrtečním popoledni, kteří mi nadělali nemálo starostí, abych udal zvyšný lístok. Co je, pičo? – Hovno, zmrde, kolik vás tu je? – Dost, neboj.

A abych uklidnil ty, kteří mají ohrnutý pysk, a přitom umí číst: ne, nejsem metalista, dokonce ani rocker (pokud jimi nejsou hipíci), pivo tam bylo odpornější/naředěnější než ta šlichta tekoucí z umývárek, burger a další hověziny bych si nedal ani za prasečí řiť (nádherný vege stánek) a boční stage na zelené louce má skvělé záchvěvy, i když jsem prošvihl Five Seconds to Leave, stejně jako neviděl prý nejlepší gigy Carcass nebo Biohazard na hlavních stagích. Všechno korunovala organizace, ke které nemám ani půl slova, pestrost žrádelní i merche, proti minulému roku dotažené drobnosti a tam, kde bylo třeba navýšit kapacitně, navýšili. Takže hned první den jsem si mohl v kadibudce s klidem vytáhnout z prdele tyč a užívat si promyšlenou a dobře zvládnutou událost. A to není vůbec normální.

Info

Brutal Assault 2013
7. – 10. 8. 2013, pevnost Josefov
www.brutalassault.cz

foto © Jirka Jakoubě

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.