Články / Reporty

Proč už nikdo nenosí džísku? (Brutal Assault)

Proč už nikdo nenosí džísku? (Brutal Assault)

mxm | Články / Reporty | 18.08.2013

Brutal Assault, verze 2013, klasické rande po třicítce: už nedokážete projevit dětský entuziasmus a panickou rozervanost, pro kterou byste šli světa kraj, jste zklamaní z rysů, které se vám dříve tak líbily, a naopak nadšení z toho, že vás pořád dokáže překvapit šíře a barevnost té, která je věčně mladá – metalová čubka.

Zklamání. Už nedokážu vypít dvacet dvanáctek (nebo i jedenáctek) za festivalový den, aniž bych se necítil jako znavený kůň. A rum mě dokáže zničit dříve (zdravím Viktora Paláka a jeho dívku), než vyhláskuju kapelu z mé první metalové nášivky (Overkill). Fear Factory. Jedno z největších očekávání bylo naplněno variací na metalovou básničku Co zbylo z industriálu. Totiž absolutní hovno, tedy naživo zcela určitě. Deathmetalová pilka sice kmitá hbitě, ale nepříliš zajímavě vyřvaný vokál a kytarové mergle jsou dosti málo, klasická „trojšlapka“ nestačí, chybí temnější, surovější a průmyslovější podtón, tohle není legenda industriál metalu, jak bych si ji chtěl pamatovat (podobně loni zdrtili unavení tatíci z Ministry). Anthrax. Ne, nečekal jsem, že kapela kolem Scotta Iana bude drtit osmdesátkový šlajf, ale na překážku nemělo být ani to, že je mi bližší jeho někdejší kolaborace s Billym Milanem v S.O.D. A nechci to svádět na současného zpěváka Joeyho Belladonu, i když bych moc rád. Tohle není progres, tohle není ani přirozený vývoj. Tohle je rezignování a postupná sublimace, při obecném návratu k syrovosti původního thrashe mají současné výlevy Anthraxu daleko i k takové Persistence of Time, nemluvě o tom, že... nasrat na něco, co zní jako Arakain. A do třetice: Meshuggah. Obavy plynuly z přehnaně technicistního, artificielního metalu, který je jen pro kojence a přívržence akademických onanistů klasických i jiných kytar s aurou velmi složitého metalu (Converge nebo Dillinger Escape Plan pokládám za přehledný a přínosný chaos), ale dočkali jsme se skuhravě zmítavého metalu, jehož experimentálnost jako by se ztratila v málo nápaditých změnách rytmů. Říká se šlápni svini na ocas, problém je, že prase ho má kraťoučký jako jednoduchá dětská malůvka. Kvikáním po lávce marnosti se dostáváme k Voivod.

Nadšení. Ti nejenže nesmrdí manýrou, ale „křivé“, málo očekávatelné, krátké i epické vály jsou nejlepším průletem alternativního metalu posledních třiceti let. To, co jim nechybí, je smysl pro nadhled a ironii, který se nebije s headbangem a kudrlinkovým hárem muzikantů. Snad jediní klasici, kteří nezklamali. Rezervovaný postoj k německé scéně si někdy vybírá svou daň, což přišlo u Crushing Caspars. Sice se při zpětném poslechu jejich diskografie malinko potvrzuje obava z toho, jak vyzní živelná metal/hardcorová polízanice ze studiových nahrávek, ovšem na místě převažovalo nadšení ze šklebu plného grimas a starého amerického hardcore, které se vyhýbalo rychle se vracejícímu crossoveru. Z dvojice takto postižených kapel Downset vs Madball vyšli lépe ti druzí, kteří možná těží z větší vyhranosti (nebo angažovanosti). Ještě o fous vymazlenější byli Hatebreed, kteří jsou rychlejší, zběsilejší i těžkotonážnější, ale zároveň dovedou nápor odlehčit zdánlivě nepatřičně „měkkým“ sólem. Zkurveně patetický metal, který má ten pouliční, demonstrativní tah na barikádu života.

Snad se ani nedá psát o kategorii překvapení, ono když do sestavy osmdesáti metalových krouhadel zařadíte něco méně tradičního, má to šanci na úspěch, tedy u těch doširoka rozkročených fans. Black/doomové tendence se rozumí tak nějak samosebou, ale nemusí jít přímo o orientální metal izraelských Orphaned Land, příjemně folkloristických. Jestliže Meshuggah se zavřeli v kokonu nabubřelého nic, Opeth fascinují kombinováním sedmdesátkového progresu a muzikálových kvalit Tommyho, deathmetalových způsobů a až vážnohudební, chrámové čistoty, což naživo, uprostřed desetitisícového davu metel a kosmopolitních černoprdelníků, působí téměř neskutečně. Nejúžasnější byli v mnoha ohledech Fields of the Nephilim, banda s vizáží jezdců apokalypsy kolem Carla McCoye. Jestliže někdo v očekávání „gothic rocku“ spoléhal na melodickou temnotu a (black)doomové falzetky, nedočkal se, hudba to je o kousek mladší než smrt, živená psychedelií, stonerem, post-punkem, ale taky byste klidně zahrozili na starou australskou scénu nebo outlaw country, ať mě huba klidně bolí. Minimum vokálních kudrlinek, přehnané záhrobní patiny a moderně blemcavého pozlátka. Jo, je to obrázek jak vystřižený z jiné doby, ale aspoň nevypadá, že v něm někdo chodil dvacet roků, stihl se do něj pochcat a pak to hodil do pračky.

Z automatické pračky nevypadlo ani několik původních obyvatel metalové planety, rád vzpomenu na zmateného přestárlého hipíka s barevnou hlavou vylekaného pštrosa, který si to brázdil mezi popelnicema a budkou na dobíjení baterek, padesátiletý polonahý pár totálně sešrotovaných nudařů nebo dva atlety, kteří předvedli krásnou choreografickou bitku, o níž nikdo nevěděl, jestli jde o balet nebo legraci, dokud nezačalo bušit maso o maso tupým zvukem bolesti, jediná rvačka, kterou jsem tam za poslední čtyři roky viděl. Dobré to bylo. Co dobré nebylo, to byly party přičinlivých překupníků o čtvrtečním popoledni, kteří mi nadělali nemálo starostí, abych udal zvyšný lístok. Co je, pičo? – Hovno, zmrde, kolik vás tu je? – Dost, neboj.

A abych uklidnil ty, kteří mají ohrnutý pysk, a přitom umí číst: ne, nejsem metalista, dokonce ani rocker (pokud jimi nejsou hipíci), pivo tam bylo odpornější/naředěnější než ta šlichta tekoucí z umývárek, burger a další hověziny bych si nedal ani za prasečí řiť (nádherný vege stánek) a boční stage na zelené louce má skvělé záchvěvy, i když jsem prošvihl Five Seconds to Leave, stejně jako neviděl prý nejlepší gigy Carcass nebo Biohazard na hlavních stagích. Všechno korunovala organizace, ke které nemám ani půl slova, pestrost žrádelní i merche, proti minulému roku dotažené drobnosti a tam, kde bylo třeba navýšit kapacitně, navýšili. Takže hned první den jsem si mohl v kadibudce s klidem vytáhnout z prdele tyč a užívat si promyšlenou a dobře zvládnutou událost. A to není vůbec normální.

Info

Brutal Assault 2013
7. – 10. 8. 2013, pevnost Josefov
www.brutalassault.cz

foto © Jirka Jakoubě

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Atlas ptáků)

Veronika Havlová, Viktor Palák 29.08.2021

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace