Články / Reporty

Procitání a proplétání (Emma Ruth Rundle)

Procitání a proplétání (Emma Ruth Rundle)

ScreamJay | Články / Reporty | 20.10.2018

Dýcháte podzim a podzim dýchá vás. Lačné podvečerní povětří zajíždí prsty do korun stromů, jako vášnivý milenec, jako starostlivá matka. Stařík ve slamáku osazeném umělohmotným břečťanem z Ikei, s nasazením vlastního života, přehrává na poškrábanou kytaru Michala Tučného. Netuším, jestli má víc vrásek ve tváři nebo v hlase. Další zdánlivě prchavý příběh ze Smíchova, který mezi řádky předznamenává věci budoucí. Cestou na strahovský kopec se mi neustále připomíná nakažlivá noirová melodie Ode to Betsy z nové desky Jaye Jayle: „I could guarantee the roots I cut were not inside of me.“ Tuším, že za nějakou chvíli zazní živě.

Tohle místo, tahle cesta, vždycky mají stejný příkrý rám, depresivní kulisu zchátralého stadionu. A vždycky mají tu stejnou vlídnou náruč jednoho z nejpunkovějších klubů, co znám. Klopíte oči, dlouhá úvodní meditace, dlouhé špičky bot i sichrhajsky v uších. Jaye Jayle se do prostoru vkrádají docela potichu, s šarmem a grácií. Jako projekce klubového filmu, kdy vklad i výklad hrají stejně důležitou roli. Kdo nemá vousy, v téhle kapele nehraje! Kdo stále neotevřel oči, možná už začal mít pocit, že Nick Cave is in da house. Postpunková image, country pro fanoušky Swans. Nový song As Soon as Night prostřený bez očekávané naléhavosti i se závěrečným motivem, co letmo připomíná refrén Message in the Bottle od Police. Celý set má jen něco málo přes půl hodiny, krátké i nekonečné, prchavé i věčné.

fotogalerie z koncertu tady

Z uhrančivé atmosféry alba No Trail and Other Unholy Paths živě chyběly jen dílčí detaily. Flanelky na baru, conversky pod ním, prošedivělý kovboj s ocáskem přilepený k lahváči a z Jaye Jayle je rázem doprovodná kapela Emmy Ruth Rundle. Otvírák Dead Set Eyes a vlasy načesané do dramatické výšky (nemůžu nevzpomenout Selah Sue). Struny dronují, vrní a Emma Ruth od první chvíle dokazuje, proč je ideálním mostem, pojítkem mezi snově plachou Marissou Nadler a temně uhrančivou Chelsea Wolfe. Čerstvou skladbu Apathy on the Indiana Border následuje Protection z předloňské Marked for Death. Cítím tlak, přetlak, čistotu výrazu, která ovšem zanechává hmatatelné šmouhy. Shoegaze, rituální bicí a v Darkhorse navíc indýčkový tep, bluesová pouta i nevázanost propitá až do drážek rtů. Strop Sedmičky pamatuje mnohé, ale dnešní příběh vypráví roztřesená podlaha.

Zvuk se láme, napravo od pódia slyším vše, první řady prý pouze odezírají. Tahle dáma v tričku dokáže střízlivě proplout nahuštěným davem, ale když je zapotřebí, umí si pořádně dupnout. Baladu Heaven podává s pokorou v hlase a stylové praskání v reprácích vepisuje okamžikům bezmála analogové kouzlo. Živý vinyl, jehož jste součástí. Poděkování, závěrečný song věnovaný publiku, přídavek už bez kapely, minimalistický a přesto (mo)hutný. Poslední tóny, malé plamínky, velké požáry, spálená zem i úrodné doteky. Emma Ruth Rundle své první pražské vystoupení začala i zakončila skromně, autenticky a bez parád. Zanechala různě hluboké stopy a při své nejednoznačnosti taky dostatečný prostor k úvahám. Jako shovívavé naléhání, jako bezedná snění i táhlá procitnutí.

Info

Emma Ruth Rundle (us) + Jaye Jayle (us)
19. 10. 2018 Klub 007 Strahov, Praha

foto © Vlastimil Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.