Články / Reporty

Prog metal party (Devin Townsend Project & co.)

Prog metal party (Devin Townsend Project & co.)

Akana | Články / Reporty | 19.02.2017

Do utěšeně zalidněné Roxy zavítala mezinárodní a velmi vyrovnaná progmetalová štafeta, ačkoli největší star byla předem daná a své tahounství bez problémů obhájila. Nicméně mluvit o Leprous a Between the Buried and Me jako o předkapelách není na místě. Časové rozpětí jejich setů sice takovému postavení odpovídá, ale jak věhlasem, tak předvedenými výkony spadají spíše do kolonky „special guest“.

Především zahajující norský kvintet Leprous nadchnul sepětím preciznosti a energie a potvrdil pověst neokoukaných dravých štik v progresivním rybníce. Síla kapely je v perfektní vyváženosti členitých a hráčsky efektních kompozic, citu pro silné, nepřekombinované melodie a soustředěného tahu na branku. Jejím největším trumfem je ovšem zpěv většinového skladatele Einara Solberga, znělý, pevný jako skála a neztrácející náboj ani v náročných falzetových partech. Nadupanému setu dominovaly skladby z dva roky staré desky The Congregation, z nichž největší ohlas zaslouženě vzbudily pecky The Price a Rewind.

Služebně přibližně stejně staří, ovšem o dost proslulejší Američané Between the Buried and Me sázejí v porovnání s Leprous na křiklavější kontrasty. V jejich skladbách stále výrazně rezonují deathmetalové kořeny, ale ty se stále víc proplétají se sofistikovanějším výrazivem artrockových klasiků. Díky tomu po cestě poztráceli část ortodoxnějších fans, ale do Roxy ten večer stejně mířili především příznivci otevřenějších metalových forem. Ti pak neměli problém vydýchat ostré, až krkolomné dynamické přechody mezi deathmetalovým hukotem a skoro genesisovsky zdobnými pasážemi. Celkový dojem ale nebyl tak přesvědčivý jako v případě Norů. Vystoupení Between the Buried and Me bylo dramaturgicky i zvukově méně koncentrované a frontman Tommy Rogers, poctivě střídající čistý i growlingový vokál, zůstával beznadějně utopený v obou polohách. I tak měli ovšem při odchodu našlapanou Roxy na své straně.

Devin Townsend, holohlavá ikona metalových gurmánů, se na scéně zjevil se svým Projectem kolem deváté a bez dlouhých průtahů to rozbalil písní Rejoice z alba Sky Blue. V Townsendově projevu se sympaticky míchá jakási stavovská hrdost, klukovské nadšení i poťouchlý nadhled. Místo silácké zarputilosti uvolněné pobíhání po pódiu, úšklebky a vysmáté pokřikování do publika mimo mikrofon. Profesionalita i jiskřičky hravého zanícení v očích. Zvuková velkolepost charakteristická pro studiové nahrávky dostává naživo ještě větší grády a navíc je logicky prokrvenější a dynamičtější. Pro Townsenda rovněž příznačný sklon k experimentování a překračování žánrových stereotypů na pódiu naopak poněkud ustupuje do pozadí, ale jeho show je pořád mnohem barevnější a zábavnější než u většiny konzervativnějších kolegů, a přitom o nic méně dravá a pohlcující, ačkoli na ukázku jeho nejbrutálnější tváře, tvorby skupiny Strapping Young Lad, ten večer nedošlo.

Nejsilnější byl prostředek setu, kde po mohutném chorálu Where We Belong z výtečné desky Epicloud přišla na řadu Planet of the Apes, ukázka z monstrózního spektáklu Deconstruction. Následovala zběsilá jízda Ziltoid Goes Home, připomínající postavu mimozemského nájezdníka, jíž Townsend věnoval už dvě koncepční alba a v níž zhmotnil nejen své okouzlení starými sci-fi filmy z 50. let, ale také svůj ulítlý smysl pro humor. Loňskou novinku, solidní, i když nepříliš překvapivou desku Transcendence, představila kapela třemi ukázkami včetně dobře zvolené finálové Higher. Celkově ale šlo o vyvážený průlet celou Townsendovou diskografií, zaštítěnou tu jeho vlastním jménem, jindy s dodatkem Band či Project.

V přídavkovém okénku, představujícím Townsenda samotného jen s akustikou ve skladbách Let It Roll a Ih-Ah!, už se sebeshazující vložky a rozezpívávání publika malinko blížily pouťovému furianství, ale Townsendova bezprostřednost byla i tak odzbrojující a navíc se naplno ukázalo, jak mohutným a technicky vyzrálým hlasem Townsend disponuje, což v závratných zvukových stěnách někdy zaniká. Profík, metalový nadšenec i bavič, to všechno Devin Townsend je a burácející Roxy nemělo ve čtvrtek důvod to zpochybňovat. Vydařenou „heavy metal party“ si užili „hroziči“ i rozvážnější povahy, body navíc za kvalitní zvuk a skvělé Leprous.

Info

Devin Townsend Project, Between the Buried and Me, Leprous
16. 2. 2017 Roxy Praha

foto © Anwar Rizk

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jazz přede dveřmi filharmonie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 17.10.2021

Jazz Goes to Town rád prošlapává nové cesty. Otázka je, jestli je to cesta objevitelská, nebo jde jen o slepou uličku v dalším vývoji přehlídky.

Zničit a přetvořit (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 16.10.2021

Další dva festivalové dny daly divákům zabrat. Dramaturgie se tentokrát pustila do poněkud náročných vod – což ale není nikterak špatně.

Progrese a tradice (Jazz Goes to Town 2021)

Jiří Vladimír Matýsek 14.10.2021

Podstatnou změnou byl dominantní syntezátor a také černý humor, který se odrážel v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní...

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace