Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 14.10.2021
Hradecký Jazz Goes to Town byl vloni jedním z mála privilegovaných festivalů, který se stihl konat prakticky bez omezení a velkých změn v programu. Do svého sedmadvacátého ročníku tak mohl vstoupit s čistým štítem, bez stínu nějakého polo-ročníku v zádech, a dramaturg Michal Wroblewski mohl nerušeně pokračovat ve své festivalové vizi.
Nicméně počasí nepřálo a začátek byl poznamenán změnou místa konání. Místo open-air koncertu ve specifickém prostředí Cejpova paláce se úvodní koncert přesunul do miniaturního sklepního klubu Čp. 4. A věci to, myslím, prospělo. Prostor, který není větší než leckterý obývací pokoj, totiž vytvořil výjimečné sepětí s publikem a byl námětem i drobných žertíků, kterými bubeník formace Tryptych Dušan Černák popisoval „nacpaný klub, lidi sedící na všech židlích i na zemi“ budoucím posluchačům záznamu koncertu pro Český rozhlas. Ano, atmosféra byla skutečně srdečná.
První, ale maličké pódium obsadili Endemit. Trio kytara-basa-bicí vzala jazzové základy a hodně zhurta je transformovala do hrubého tvaru, který útočil až garážovou energií. Nesourodé pasáže, kdy si každý nástroj kontrapunkticky „jel to svoje“ střídaly až progresivně rockové výlety, čeřené rytmickou náročností i funkčními hypnotickými a notně hutnými pasážemi. Zmínění Tryptych vycházeli z podobných zdrojů. I u nich ono slůvko prog skáče na mysl až často, i tady se fúzuje kdeco s kdečím. Podstatnou změnou oproti první trojici je dominantní syntezátor a také černý humor, který se odráží v názvech skladeb i groteskní hudbě. Proklatě dobré a nesmírně intenzivní.
Středeční program se přesunul do již tradičního Studia Beseda a přinesl dvojí pohled na tradici amerického jazzu. Devítičlenné těleso PIO (Pražský improvizační orchestr) si speciálně pro hradeckou přehlídku připravilo program postavený na tvorbě jazzové legendy Charlese Minguse. Swingující jazzové nájezdy prudce střídaly freejazzové štěky, arytmie bicích i elektronický skřípot. Celek náročný, v mnoha ohledech působivý – ale bohužel až natolik soustředěný, že působil jako emocionální suchopár, kterému scházela nějaká vnitřní komunikace ansámblu. Když technická náročnost převáží nad hudební radostí – a nemůžu se ubránit dojmu, že po skončení se na tvářích muzikantů rozhostila úleva –, není to možná úplně dobře.
V tomto ohledu bylo Super Trio klávesisty Briana Charetteho, saxonisty Ondřeje Štveráčka a bubeníka Dana Šoltise ukázkou toho, jak může vypadat radost ze společného hraní. Dynamický jazz střídal šlapající, místy téměř funkové groovy, swingující rytmiku, jazzrockové výlety i rozpadající se rytmicky i melodicky uvolněné pasáže. A fantasticky to držela pohromadě právě chemie mezi muzikanty, kteří si mohou navzájem nachystat i nějaký ten naschvál. Nesporným tahounem byl vždy usměvavý bubeník, ze kterého čišela hravost a experimentální zkoušení nových postupů přímo v proudu hudby.
První dva dny Jazz Goes to Town se nesly ve znamení tvůrčího uchopení jazzových tradic a mísení všemožných vlivů. Ve všech případech úspěšně, tu hravěji, tu zase s kamennou tváří. I tak se k tomu dá přistupovat.
Jazz Goes to Town
12.-16. 10. 2021 Hradec Králové
foto © Helena Herzánová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.