Propíjení barev (Colours 2024): Živelnosť v plnom prúde

Štvrtok sa v poobedňajších hodinách rozbieha do maximálnych rozmerov. Ľudí pribudlo, pódiá horia hudbou. Tá zároveň páli ostrými takmer z každého kúta areálu. Počasie príjemné. Do toho jedna citeľná zmena v podobe vyladenia zvuku. Po stredajších rozpakoch znejú Colors hlasno a čisto. Vír festivalu už sťahuje všetko okolo seba.

DAN: Druhý den coby příslib většího festivalového ruchu? Ano, ale oklikou. Paprsky sílí, pod nohama se začíná vířit prach. Uličkami z chátrajícího těžebního konglomerátu ještě před večerem proudí rozmanité davy, ve kterých se mísí hlavně zastánkyně stylu boho s postarším publikem v ležérnější, funkčnější garderobě. Jedna z pasáží určená stravování je takřka neprůchodná, probít se naskrz je paradoxně komplikovanější, než si uzmout solidní místo před pódii. Volím tedy cestu věnovanou stánkům neziskových organizací, kde lze přispět na opuštěná zvířata nebo darovat krev. Poté mě nesourodé mlácení dveří od záchodů příznačně dovádí k úvodu vystoupení Lenhart Tapes, jednomu z náročnějších posluchačských projektů ročníku.

fotogalerie z festivalu najdete zde a tady

MICHAL: Do areálu prichádzam krátko po obede. Privíta ma príjemným vetríkom a pokojnou atmosférou, niektoré stage sa pomaly rozbiehajú. Ako fanúšik fyziky sa snažím dostať na prednášku Sama Kováčika, ale Big Bang je plný. Počkám si na ďalšiu. Medzitým v tieni obedujem. Sbskár mi zaželá dobrú chuť. Také milé a príjemné. Jeho kolega mi však vypáli do mozgu nezmazateľný šrám. Je navlieknutý do garderóby, ktorá spočíva v typickej čiernej sbs uniforme - a v hnedých mokasínách! Dych sa mi zastaví, takmer odpadávam. A odpadávam aj po fyzikálnej prednáške o svetle, kvôli ktorej som vystúpal a zostúpil stošesťdesiatštyri schodov a vykľulo sa z nej podujatie pre jedenásťročné deti. Vzdychnem si a potichu v polovici odchádzam upokojiť sa na môj obľúbený REC stage s výborným zvukom, kde hrajú príjemní Yasha 96. Ale krásny avantgardný rachot od Drť ma prirodzene sťahuje k sebe.

DAN: Modulace balkánských rytmů a melodií z krabiček Lenhart Tapes oceňuje malý, ale o to zapálenější dav. Hluky, ruchy a šumy jdou ruku v ruce s blízkým železobetonovým, s korozí prohrávajícím okolím, které z Full Moon Stage nedělají jen o něco impozantnější kus areálu, ale taky účinný úkryt před sluncem. I přesto stačí jen pár minut na to, aby člověk unikl ze spár industriálního kolosu do zeleného prostranství, které valná část návštěvníků využívá pro vlastní festivalové verze pikniku. Začínám si uvědomovat, že areál Dolní oblasti Vítkovice funguje jako mikrokosmos samotné Ostravy – někdejší hutnicko-důlní metropole obehnané nedalekými lesy a loukami.

MICHAL: Zelený piknikový priestor objavujem paradoxne až v noci. Predtým balansujem medzi hudobnými žánrami. Po tradične neuhýbajúcich a nekompromisných Drť si utekám pozrieť slovenskú popovú srdcovku Billy Barman. Naspäť sa vraciam do tónov Lenhart Tapes a fyzicky cítim žánrové facky, ktoré mi tieto zmeny štýlov udeľujú. Ale baví ma to a pokračujem na Aze, ucelený, sebavedomý a zároveň nenápadný rakúsky elektropop. A konečne sa dostávam do nepreskúmaného bludiska v okolí Europa Stage. Prichádzam k diskusii o možnej totalite na Slovensku, stan je plný, stojí sa i vonku. Na jednej strane potešenie, že sa ľudia zaujímajú o vznikajúci marazmus u susedov a o nich ako takých, na druhej strane ide z tejto témy a záujmu o ňu strach. Prelúskam zvyšok okolia. Fascinuje ma kyslíková terapia, nízky strop vo vinárenskom priestore a prechádzka po koľajniciach pri Envision Stage. Dávam si, ako inak, belgické hranolky. Tentokrát filozofujem o čistote areálu a čakám na svoju jemnú a éterickú čarodejku Bat for Lashes.

DAN: Všehovšudy pozitivně laděné hudební ševelení koutů areálů na malou chvíli přebíjím sluchátky s debutovou deskou neworleansských Down. Neuběhne ani song, vzápětí se ocitám před pódiem, na které rozehrává své techno-tranceové řemeslo holandsko-turecký Ummet Ozcan. S letmým zaražením zjišťuju, že probití se do první řad vyžaduje menší úsilí než průchod uličkou s food trucky. Po chvíli tepavých rytmů s orientálními motivy a hrdelním zpěvem najíždím na přístup, který volí většina místních – lidi často, namísto poslechu celých setů, chvilkově ochutnávají s nadějí, že je další vystoupení okouzlí více. Přebíhám doprostřed rozjetých Jhen Yue Tang, kteří kloubí rysy tchajwanské hudby s hardrockovými nástavbami. Potemnělá melancholie v provedení Bat for Lashes dojíždí na obáváné – ověřené kapelní kouzlo se na hlavní stagi vytrácí. Přecházím tak na konec show Arlety s hosty, která mi zprostředkovává nekompromisní vhled do peripetií její generace. Nigerijská Aunty Razor pár chvil poté prezentuje energičtější, ortodoxnější a preciznější pohled na rapové řemeslo.

MICHAL: Bat for Lashes skutočne pôsobí na stagei s mólom mierne nepatrične. Do toho hluk rozprávajúcich, neschopných vychutnať intimitu predstavenia. Sadám si za zvukára a vychutnávam si ju po svojom. Dvakrát sa mi tlačia slzy do očí. Letím sa pochváliť zážitkom do backstageu, po ceste si dám svadbu v Kofola stane. Oddávajúci je hutný a môj obľúbený Ostravák Vladimír Polák, ktorý svoj tvrdý a nenapodobiteľný divadelný šarm používa aj v tomto prípade. Nevydýchnem, vlietam do nadupaného predstavenia Aunty Razor. Publikum ju na konci nie a nie pustiť z pódia, koncert sa preťahuje, chalani od pódiovej techniky nervóznejú. Na záver sa presvedčím, že si pozriem Sama Smitha, človeka s miliardami prehratí na streamoch. Všetka česť a pochvala organizátorom, že dotiahnu tento druh giganta. Dokonalá show slut popu. V piatok ma však pravdepodobne čakajú hádky či diskusie na tému, či hral na playback alebo nie.