Prostě stará škola (Billy Gibbons)

Kytaroví mistři si letos v Praze podávají dveře. Joea Bonamassu vystřídal Robert Cray, toho Walter Trout. Přijede Buddy Guy a Cory Wong. A teď patřilo pódium O2 universa Billymu F. Gibbonsovi, tedy jedné třetině ZZ Top. Poprvé přijel do české metropole jen sám za sebe. Možná i proto, že bez přede dvěma roky zesnulého basáka Dustyho Hilla už to nikdy nebude tak úplně ono. Jak se ale ukázalo, The BFGs, jak se nová Gibbonsova parta jmenuje, v sobě ten faktor ZZ Top má a káru taxaského blues rocku spolehlivě táhne dál.

Program otevřelo Flamengo Reunion Session, projekt znovu ožívující krátkou kariéru kapely Flamengo, a hlavně slavnou desku Kuře v hodinkách. Ostatně, z ní se, kromě coveru The Beatles, resp. Spooky Tooth, Im the Walrus, hrálo. A nutno říct, že skvěle. Veterány Pavla Fořta a Vladimíra „Gumu“ Kulhánka doplnila trojice Jiří Zelenka, Honza Holeček a Vladimír Secký a společně skladby přes padesát let staré převedli do nového tisíciletí. Viděl jsem je v úplných začátcích projektu, po desítkách koncertů je to čím dál větší zážitek.

Vousáč Gibbons nastoupil na pódium, kde kromě bicí soupravy byly pouze dvě trojice bílých zesilovačů a dva mikrofony, na minutu přesně. A bez dlouhých cavyků, za zvuku startovaného motoru, spustil Got Me Under Pressure z komerčně nejúspěšnější desky ZZ Top Eliminator. K ní se v průběhu večera vrátil ještě několikrát a nakonec došlo na slušných osm kousků z repertoáru Gibbonsovy někdejší kapely, ostatně na její songy se přišlo nejvíce. Zhruba ze tří čtvrtin zaplněná hala nakonec dostala i několik coverů – zaskvěla se zejména Hendrixova Foxy Lady – a též ukázky ze tří Gibbonsových sólových alb a novou skladbu The Devil Is Red.

Gibbonse doprovázeli dva muzikanti, kytarista Austin Hanks a bubeník John Douglas. Zvuk byl tak syrový a akorát špinavý a díky speciálním snímačům, které vylepšují efekt klasického kytarového octaveru, nepřišel o basovou složku. Několikrát jsem se přistihl, že jsem hledal schovaného basáka, tak to místy hřmělo. Tenhle trik – a druhá kytara k tomu, umožnily Gibbonsovi proložit hru drobnými kličkami a linkami, na které v klasické sestavě ZZ Top nezbývalo tolik prostoru. Tady předal Gibbons rytmické povinnosti Hanksovi a sám se mohl vydat na uměřené a neexhibující dobrodružství. Tmelem muziky byl nezastavitelný bubeník Douglas, přirozeně z podobného těsta jako Frank Beard nebo Matt Sorum (který Gibbonsovi bubnuje na deskách). Ne, nejsou to složité akrobacie, podstatný je tady rytmus hot rodu jedoucího po americké dálnici, groove přesný, nevybočující, ale nikoliv nudný.

Billy F. Gibbons byl vždycky vtipálek. Ostatně, celí ZZ Top byli a jsou v jistých ohledech parodie na hvězdné manýry. Jeho humor je ale subtilní: lehké tanečky, popichování s muzikanty, typická gesta a nakonec jen pár průpovídek směrem k publiku. Po La Grange a zhruba osmdesáti minutách hraní byl konec. Jen krátké zamávání a odchod do zákulisí. Žádné přídavky se nekonaly, a to se aplaudovalo více než dost. Komunikace s publikem byla spíše schladná, ale žhavá energie v hudbě zvítězila. Skvělý koncert, bez pozlátka. Stará škola.